Jäniksen vuosi
The Year of the Hare
Režie:
Risto JarvaKamera:
Antti PeippoHudba:
Markku KopistoHrají:
Antti Litja, Kauko Helovirta, Markku Huhtamo, Paavo Hukkinen, Juha Kandolin, Kosti Klemelä, Anna-Maija Kokkinen, Martti Kuningas, Ahti Kuoppala (více)Obsahy(1)
Natočeno podle knihy Arto Paasilinny: Zajícův rok (1975, česky v překladu Jana Petra Velkoborského 2004). Novinář středního věku Vatanen při návratu z rutinní služební cesty málem přejede v lese zajíce. Veden náhlým hnutím mysli, rozhodne se opustit svůj dosavadní nudný a neužitečný život. Ujme se zraněného zajíce, odchází s ním do severního Finska a Laponska a tam prožívá různé příběhy a dobrodružství. Přímo se vyžívá v možnosti ničím neomezeného pobytu v divoké finské přírodě, která je na jednu stranu drsná a nikomu nic nedaruje, na druhou stranu dokáže být i přívětivá a vstřícná. Vatanen potkává spoustu zajímavých postaviček finského venkova, prožívá mnohdy neuvěřitelná dobrodružství, přijímá příležitostnou práci a pomáhá při lesním požáru... [www.severskelisty.cz] (oficiální text distributora)
(více)Recenze (20)
Pro mě naprosto neuvěřitelné, že je tomuto "nadčasovému" filmu přes 30 let. Nad čím se již tehdy dumalo ve Finsku, které je dodnes více spjaté s přírodou, než většina evropských zemí...V žádné civilizované zemi už asi není úniku a tady pokus o únik s kamarádem zajícem do severní pustiny, ještě k tomu v zimě. Film nabízí rozhodně široký prostor k zamyšlení, i když reálně by měl šanci na přežití do jara určitě větší ten zajíc. ()
Útěk do divočiny na finský způsob. S jedním zajícem a chlapíkem ve středních letech, kterému jednoho dne prostě rupne v koulí a rozhodne se žít úplně jinak. Na všechno se vykašle a začne jen tak sám v přírodě. Musím se přiznat, že jsem mu i chvílemi docela záviděl. Asi ne napořád, ale jednou za čas by takový výlet nebyl určitě na škodu. Teď ještě koupit drát a vzhůru na zajíce! ()
Film Zajícův rok je poetickým výrazem rozpolcenosti konzumního života kapitalistického řádu, a rarohova charakteristika o Tiché dohodě s Procesem dohromady po finsku je dozajista výstižnou anotací. Umělecky ctižádostivý filmový režisér Risto Jarva vzal předlohu Arto Paasilinna a stvořil filmovou ódu finského svérázu života. Divočina a přírodní hojnost se v časech národního uvědomování staly jedním ze základních aspektů národa, a s ní byl prostý Fin vždy daleko těsněji spjatý, proto je národ pevnější a opravdovější, má vždy blíže k bohu a k věčnosti. Příroda je finskou národní pokladnicí. Arto Paasilinna vypráví příběh odcizení městskému prostředí i lidem, se kterými se srůstá, ale též s přírodou, kterou se pokoušíme znovu objevit. Risto Jarva vystrojil na jedné straně rozpolcenosti života konvence, očekávání a úspěch, a naproti zase schopnost prožívat a radovat se krásou života, které spotřební potřeby společenského uspořádání sami potlačují. Snaha o vymanění se z pout je spořádanou tváří civilizace kriminalizována, neboť odmítání tradičních spotřebních hodnot leká společnost pro závažně nebezpečné rysy anarchistické rebelie. Zajícův rok si též zarejdí do finské národní podstaty, přežitých stereotypů, ale i procesu sebepoznávání v rozkolu hodnot a konvencí. Hrdinou poetického výrazu rozpolcenosti konzumního života je Kaarlo Oskari Vatanen (zajímavý Antti Litja, jako malý chlapec ve vzpomínkách Pekka Litja), reklamní agent v životní krizi, kdy se již nedokáže přenášet přes závažný rozpor mezi ideálem a realitou, jež s ubíjející, neměnnou monotónností vlahou nevinnost ideálů dávno zlomila. Niterné osvobození od přebytečné tíže toho úspěšného bytí je instinktem, sebeobranným pudem s možností destrukce i osobní devastace. Hlavní ženskou postavou filmu je Leila Heikkinen (zajímavá Anna-Maija Kokkinen), mladá právnička a velice nadšená Vatanenova snoubenka. Konvenční neposlušnost musí být právně zkrocena do přijatelného tvaru, jemuž se říká společenská zodpovědnost. K výrazněji osobitějším postavám patří bývalý venkovský policejní velitel Hannikainen (příjemný Martti Kuningas) se zvýšenou bdělostí nad Kekkonenem (byl dlouholetý ekvilibrista, vyjednávající s bratrským sovětským dozorem míru), potřebám ohebný průvodce cizinců po finské poustevnické divočině Toropainen (Heikki Nousiainen), a osamělý strážce prastarých mravů přírodních Finů Kaartinen (Ahti Kuoppala). Z dalších rolí: Vatanenova odcizená a mdlejší manželka (Rita Polster), nespokojený vedoucí reklamy Huhtinen (Hannu Lauri), dosud mladický dychtivý reklamní fotograf Miettinen (Juha Kandolin), soucitný policejní náčelník z jižního Sava Kärkkäinen (Kosti Klemelä), ctihodný soudce bláznivého odmítání společenských norem (Elis Sella), nešťastný palírník Salosensaari (Jukka Sipilä), sebejistá turistka z Itálie (Eija Pokkinen), či průvodce počítačovým centrem (Rostislav Holthoer). Film Zajícův rok je poetickým výjevem rozpolcenosti samotné podstaty života spotřebního ritu. Neopomíjí ani finské národní svérázy a určení. Nejintimnější konflikt člověka dostal plastický vizuální tvar básně. Pozoruhodný filmový prožitek! () (méně) (více)
„Mezi námi, ta moje žena je děsná ježibaba. Je to jak s příliš dobrým autem. Nejdřív ho musíš mít, ale potom, když ho máš, je to už jen samý problém.“ Jen počkej, zajíci! Aneb my muži jsme všichni takoví zajíci, jen si to umět přiznat a ustát ten fakt, že do jednoho skončíme v klecích, ať už těch železných či uměle společensky vytvořených…Zajícův rok je velmi svérázný film. Je neúměrně dlouhý, příliš se toho v něm neděje, některé scény jsou naivní (opravdu romantická představa o vymazání se z počítačů) a nechtěně úsměvné. Přesto jeho atmosféra vás na ty 2 hodiny pohltí, necháte-li ji. A já osobně si tohle pohodové, příjemné a touhou po svobodě nasáklé putování muže a jeho zaječího kamaráda krásnou finskou krajinou dokázal vychutnat. Stejně jako občasný (záměrný) humor a groteskní, bizarní scény (zoufalí policejní příslušníci, bagrista, opilí lovci, turisté atd.). Ale už méně určité finské reálie (konspirační teorii ohledně prezidenta Kekkonena docení asi jen Finové). Symbolický konec sem seděl. Dám slušné 4*. ()
Reklamní agent Vatanen je otrávený prací, manželkou, spolupracovníky i obecně životem. Na služební cestě s kolegou autem zraní malého zajíčka. Vatanen se za ním vydá do lesa a kolega mu zatím ujede. Zajíček nedostane jméno, protože je stále zajícem divokým a patří přírodě. Pomocí veterináře mu Vatanen vyléčí zlámanou nohu a naučí se ho krmit. Tráví spolu dny i týdny v lesích, v osamělých chatkách a nic jim nechybí. Do doby, kdy ho začne sama společnost vyhledávat a obtěžovat. Film je i o tom, jak těžké je vymanit a osvobodit se od úřadů a systému všeobecně. Je to takřka nemožné. ()
Reklama