Božský

Důvod proč jsem si vyhledal v programu právě tenhle film rozhodně není kvůli jeho obsahu. Nemám rád politiku a na politiky mám přímo alergii, ale mám rád režisérský rukopis Paola Sorrentina a práci jeho dvorního herce Toniho Servilla a podle toho to taky přesně dopadlo. Zatímco nad genialitou některých obrazových kompozic jsem se doslova vznášel a nad hereckým Giulia Andreottiho v podání Toniho jsem chrochtal blahem, protože takhle divácky nevstřícná postava ve filmu nevegetí moc často, tak nad obsahou stránkou filmu jsem si uspořádal minimistrovství v délce zívání. Možná to bylo i díky mé nulové znalosti italské politiky a neochotě se tou celosvětové typickou koalicí politiků a zločinců nějak hlouběji zabývat . V každým případě jsem rád, že jsem viděl další "sorrentinovku" i když do zítra na ní zapomenu. (28.03.2015)

Fantastická režie – podmanivé tempo, dynamika kamery, exkluzivní výběr hudby, ekvilibristika nálad . Skvělí herci a téma aktuální nade všechny. Bohužel, Božský si žádá diváka dostatečně informovaného, neboť jména metá s kadencí kulometu a orientace v Andreottiho případu je nesmírně strastiplná. Jen vinou sebe samého jsem si ten film neužil tak, jak bych mohl, pořád jsem jakoby povlával za vyprávěným. Nezbývá než nastudovat a pustit si Sorentinovo dílo znovu. Skrývá v sobě enormní potenciál prožitku, srovnatelný s fenomenálním politickým dramatem Frost/Nixon. (07.01.2010)

Pokud někdo trpí pocitem, že česká politická scéna stojí za starou bačkoru, topí se v korupci a malicherných pletichách, měl by si pustit snímek Paola Sorrentina Božský, který by ho patrně zbavil jakýchkoli iluzí o tzv. kultivovaném Západě. Film líčí pozdní léta vlády italského premiéra Andreottiho, který jako politik zásadním způsobem formoval tvář Itálie ve 2. polovině 20. století, a zároveň se věnuje jeho pádu a pokusům o politické přežití. Traduje se, že filmy o politice bývají nudné, ale režisér už od prvního momentu dává najevo, že v případě Andreottiho je k dispozici tolik temných motivů a krvavých událostí, že na nudu zkrátka nebude čas. Od prvních minut nasazuje rychlé tempo, dynamický střih, pozoruhodnou kameru a nejrůznější prvky, které přitahují pozornost, jako např. titulky představující jednotlivé kapitoly a postavy příběhu. Navíc atentáty, podivnými sebevraždami a intrikami se to ve filmu jenom hemží. Scénárista si nemusel nic přibarvovat, vycházel jen z novinových titulků a obecně známých skutečností. S vykreslením postavy sedminásobného premiéra a klíčové postavy italského politického systému Andreottiho je to už trochu komplikovanější. V rámci maximální démonizace je líčen jako kombinace egyptské sfingy, upíra Nosferatu a Josifa Stalina. Jeho téměř autistická tvář a bezemoční chování by mu v demokratickém systému jen stěží zajistily tak důležité postavení. Ve skutečnosti takový politik potřebuje hodně empatické chování a sociální inteligenci. Extroverti jsou ve výhodě. Když režisér představuje premiérovo okolí v kapitole Andreottiho frakce, má divák díky zvoleným detailům v chování postav od prvního momentu pocit setkání mafiánské bandy nebo moskevského politbyra. Naprostou špičku ve filmu tvoří dialogy, často maximálně cynické a odhalující myšlenkové pochody zúčastněných. Už kvůli nim ale také kvůli maximálně zajímavému soundtracku, kdy se provokativně mísí klasická hudba s rockovou muzikou a finální titulky podkresluje latinoamerická skupina Molotov, se přikláním k páté hvězdičce. Není to sice snímek dokonalý, ve druhé polovině se občas scénáristovi trošku rozjíždí pod rukama, ale vzhledem k obsahu a zpracování jde ve svém žánru o současnou špičku. Celkový dojem: 90 %. (30.05.2010)

,,AK O ČLOVEKU NEMÔŽETE HOVORIŤ PEKNE, NEHOVORTE O ŇOM." __ ,,Il Divo" má priam božsky vyváženú formu aj obsah. Nič nejde na úkor toho druhého a nič nie je účelové. A predsa to nie je dokonalý film. Síce nazretie do rôznych zákulisných politických machinácií môže byť zaujímavé, u tohto filmu to až tak neplatí. Hlavne preto, že je vyslovene len pre zainteresovaných, ktorí o tom čo film rozpráva aspoň niečo počuli a ako-tak sa vyznajú. Ja, ako neznalý talianskej politiky uplynulých desaťročí (rovnako tak ako aj väčšina našincov) som mal tak často zo všetkého riadny guláš, resp. som sa v spleti všetkých tých mien a káuz jednoducho strácal. Istým problémom filmu sú taktiež často príliš rýchle a odborné dialógy. Ich čítaním sa tak napr. ťažšie vychutnáva práve skvelá formálna stránka filmu, počnúc u nápaditej réžie a pokračujúc cez skvelú kameru, hudbu, strih či zvuk. Taliančina je krásna reč, no snáď by nebolo na škodu ak by k filmu vznikol aj dabing. (443. hodnotenie, 70. komentár k filmu) (23.09.2010)

Ve filmové teorii se často kombinují dva různé jevy za účelem získání čtyř různých kombinací. Kupříkladu rozsah vyprávění (jaký rozsah informací dostává divák vzhledem k postavám) a hloubka vyprávění (jak moc vidí divák do nitra postav) vytváří následující čtyři možnosti: velký rozsah a velká hloubka (Nebe nad Berlínem), velký rozsah a malá hloubka (Intolerance), malý rozsah a velká hloubka (8 ½), malý rozsah a malá hloubka (film-noir). Stejně tak lze zkombinovat formální étos filmu (klasický, anebo moderní) a to, nakolik si volí film za téma politiku (explicitně politický, anebo apolitický film). Vznikají opět čtyři kombinace: klasická narace a političnost (Duel Frost / Nixon), klasická narace a apolitičnost (Matrix), moderní narace a političnost (Divo, Il) a moderní narace a apolitičnost (Eraserhead). Hlavní úskalí Divo, Il spočívá tedy v tom, že nabízí divákovi nejnáročnější možnou kombinaci – nesmírně vytříbené a poměrně komplikované sdělování informací spjaté s moderní formou a zároveň politické téma, které provokuje a stimuluje diváka k tomu, aby film neomezil na oblast plátna, ale aby se zajímal i o jeho referent ve skutečném světě. (03.05.2009)