Achilles a želva

Film tvářící se ze začátku jako tragické pojednání o nespravedlnosti světa, o jeho nepřejícnosti lidem jiným, než jsou ti dělní, se ovšem po chvilce změní na zběsilou komedii o nespravedlnosti světa, o jeho nepřejícnosti… Začněme smrtí, vyhnanstvím, nuceným pobytem u tyranského strýčka a zaparkujme v umělecké galerii, kde za umění se bere jízda na kole končící v plné rychlosti ve zdi, kde surrealismus je jen jiné slovo pro polohu vlastní blbosti. Takeshi Kitano je režisér, kterému když políbit botu, tak si rozedřít o jeho břitký humor hubu, ale stejně se vždycky sehnete, stejně patolízalsky našpulíte rty k jeho podrážkám, protože to, co vám Kitano předvede na plátně, jinde neuvidíte. (14.09.2012)

"Achilles a želva" představuje krutý dovětek ke "Sláva režisérovi!". Tam se Kitano jízlivě strefoval do festivalových diváků a kritiků, kteří na jedné straně od tvůrců požadují nové a originální tituly, ale odmítají přijmout odchýlení od škatulek, které jim na základě předchozích filmů přisoudili. A tak zatímco fantasmagorická druhá polovina daného snímku uvedená jako režisérův ultimátní výtvor masochisticky živila opovržení tradičních Kitanových příznivců, Achilles a želva svou strukturou i obsahem představuje přesně onen ideální typ díla, který režisér v předchozím filmu kritizoval. Jeho přijetí ze strany publika je pak výmluvným dokladem absurdity a marnosti Uměleckého snažení. - více v recenzi na Rejže.cz. (17.04.2011)

Komedie ani náhodou, tragikomedie určitě.Jak žít, pokud jste posedlý uměním od malička, přijdete o rodiče, příbuzní o váš nestojí, skončíte na internátě, máte brigády, studujete, experimentujete a pořád jste neúspěšný? Oženit se, mít dceru...a dál? Být jeho paní, časem ho přizabiju, tohle soužití je humorné, ale i tragické. A tak film o posedlosti, co vám obrátí život naruby, hodnotím za čtyři hvězdy. (20.01.2013)

Zase neuvěritelné........Pravda-z počátku mě mistr lehce zmátl-pro něj neobvyklým stylem vyprávění-ale po chvilce jsem odtušil kudy se film ubírá a že je vlastně vše na svém místě..........Jde o klasickou Kitanovku,která se nezaobírá nějákýma banalitama a nevtipkuje jen tak po povrchu...Kitano zde téma uchopil se vší vážností,ponořil se opravdu do hloubky a těch otázek a hledaných odpovědí je tu neuvěřitelné množství..Kitano hledá ,ze všech stran ošahává a vrtá se v celém tom tématu=umění=naprosto bez studu a ukazuje nám celou tu směšnou hru na umělce v její nelichotivé nahotě.........Moc dobrá studie (14.12.2010)

Uvést se do Kitanovy tvorby zhlédnutím tohoto fimu nebylo asi úplně nejlepším prvním krokem. Už ono žánrové zasazení do kategorie komedie po pár minutách zavánělo… Někdo by označil některé scény jako černohumorné, ale já jsem se tedy příliš nesmála, humor to byl tak cynicky suchý, že mě spíše mrazilo. Nejvíce mi asi utkvěl Machisu a jeho studentská léta. Vrážení kola s dvěma přidělanými kbelíky plnými barvy do zdi bylo úžasné. Ovšem následný pokus s autem mě velmi překvapil, začínalo mi být jasné, že tohle je asi onen humor a la Kitano. Krásný paradox jsem nalezla ve scéně, kdy dcera vyhrožuje svým uměním zaníceným rodičům, potom co pomalují obchod těmito slovy: "Ještě jednou a jdu z domu!". Zoufalství vytvořit originální počin zavede pár k dalším tragikomickým situacím, jako je třeba ničení obrazu sbíječkou, najmutí boxera, malování dopravní nehody a vše graduje, když se manžel nechává skoro utopit ve vaně - v naději, že nedostatek kyslíku ho inspiruje k namalování originálního obrazu. Bláznění se dostane téměř na maximum, když Machisu pomaluje obličej své mrtvé dcery rtěnkou a poté ho obtiskne do látky. (Že by pokus o další Veroničinu roušku?:) Celý lehce prapodivný snímek vyvrcholí totálním šílenstvím, když opuštěný Machisu téměř uhoří v boudě (při malování, jak jinak). Ale ani vzezření mumie ho nedonutí, aby se odvrátil od umění… Konec šťastný, dají se zase dohromady, ale já jsem tolik nadšená nebyla… 4. * dávám za bicykl a příště zkusím spíše něco krapet stravitelnějšího. Ona želva (rozuměj smysl filmu) mi totiž utíkala většinu snímku. (21.03.2009)