Achilles a želva

90% - Film Achilles a želva není jen o malířství... Je i o umění, o životě, o věčném hledání... Jak jsem rád, že už není jen o Kitanovi (a je tudíž srozumitelný i pro ty, co Takeshiho dílo ještě neznají)! Umělecká trilogie tedy byla výtečně završena a já se těším na nové počiny pana režiséra, herce, malíře, a filosofa, u kterého si nejsem úplně jistý, jestli sám sebe vnímá jako Achilla, želvu, nebo profesora fyziky. (05.05.2009)

Uvést se do Kitanovy tvorby zhlédnutím tohoto fimu nebylo asi úplně nejlepším prvním krokem. Už ono žánrové zasazení do kategorie komedie po pár minutách zavánělo… Někdo by označil některé scény jako černohumorné, ale já jsem se tedy příliš nesmála, humor to byl tak cynicky suchý, že mě spíše mrazilo. Nejvíce mi asi utkvěl Machisu a jeho studentská léta. Vrážení kola s dvěma přidělanými kbelíky plnými barvy do zdi bylo úžasné. Ovšem následný pokus s autem mě velmi překvapil, začínalo mi být jasné, že tohle je asi onen humor a la Kitano. Krásný paradox jsem nalezla ve scéně, kdy dcera vyhrožuje svým uměním zaníceným rodičům, potom co pomalují obchod těmito slovy: "Ještě jednou a jdu z domu!". Zoufalství vytvořit originální počin zavede pár k dalším tragikomickým situacím, jako je třeba ničení obrazu sbíječkou, najmutí boxera, malování dopravní nehody a vše graduje, když se manžel nechává skoro utopit ve vaně - v naději, že nedostatek kyslíku ho inspiruje k namalování originálního obrazu. Bláznění se dostane téměř na maximum, když Machisu pomaluje obličej své mrtvé dcery rtěnkou a poté ho obtiskne do látky. (Že by pokus o další Veroničinu roušku?:) Celý lehce prapodivný snímek vyvrcholí totálním šílenstvím, když opuštěný Machisu téměř uhoří v boudě (při malování, jak jinak). Ale ani vzezření mumie ho nedonutí, aby se odvrátil od umění… Konec šťastný, dají se zase dohromady, ale já jsem tolik nadšená nebyla… 4. * dávám za bicykl a příště zkusím spíše něco krapet stravitelnějšího. Ona želva (rozuměj smysl filmu) mi totiž utíkala většinu snímku. (21.03.2009)

Komedie ani náhodou, tragikomedie určitě.Jak žít, pokud jste posedlý uměním od malička, přijdete o rodiče, příbuzní o váš nestojí, skončíte na internátě, máte brigády, studujete, experimentujete a pořád jste neúspěšný? Oženit se, mít dceru...a dál? Být jeho paní, časem ho přizabiju, tohle soužití je humorné, ale i tragické. A tak film o posedlosti, co vám obrátí život naruby, hodnotím za čtyři hvězdy. (20.01.2013)

Tesil som sa, ze Kitano konecne po dvoch experimentoch natocil jednoduchy, priamociary a emociami nabity film, ale znova som sklamany. Prevedenie nie je zle, ale tema ma nezaujala. Tym padom mi pomale tempo prislo neznesitelne. Tento film mi dost pripominal dalsi Kitanov film A Scene at the Sea. Len postavu uzavreteho maliara, ktory nevnima okolity svet vymente za surfistu a mate prakticky to iste. 5/10. (29.06.2009)

Bravo! Spociatku je takmer nemozne spoznat reziserov rukopis, o to viac vsak prekvapi jeho neskorsie, postupne nasadzovanie. Zivotne osudy maliara zachytene vo filme, ktory je tiez sam malbou - resp. zobrazenim celeho procesu jej vzniku, comu je prisposobena zmena stylu rozpravania ako i predkladanych nalad. Z pokojnych vod bieleho platna postupnym prskanim farieb a tahom stetca prechadzame do kitanovskeho humoru, gejziru napadov, horkosladkych situacii a jeho hravych obrazovo-zvukovych skratiek, aby sa na konci kruh uzatvoril znova v pokojnom, takmer dojimavom style. Po dvojici sebareflexivnych snimok, okrem ineho pojednavajucich i o osamoteni a klamlivosti vnimania pridava Takeshi i tretiu, i ked tentokrat v zjavnej priamociarosti ovela komplexnejsiu. Navyse, takmer vsetky malby, ktore vo filme mate moznost vidiet, pochadzaju od samotneho Kitana. Zacal ich kreslit po svojej nehode na motorke. [Venezia, 2008] (28.08.2008)