Dotek světla

agathon

dojemné, hřejivě lidské... jak to mají všichni u Třeštíkové rádi. Nic pro nikoho, kdo nemá rád lidsky hřejivý kýč. Ale ne, teď vážně - miniportrét slepých dětí a jejich vztahu k vizualitě mi v zárodku připomněl Jankovy podobně zaměřené dokumenty. Velmi efektivně (a efektně) dojímá hlavně něžným vztahem dvou ústředních postaviček ("...a tady je sluníčko..."), u níž je samo téma tak silné, že čert ví, jeslti označit to za kýč není svatokrádež. Stydím se, že jsem se cítil vydírán a dávám čtyři hvězdičky, protože na vztahu výtvarného umění (resp. obrazů obecně) a slepoty je něco vnitřně fascinujícího. JIž tady lze vysledovat sklon k figurkaření, které Třeštíková dovádí v poslední době tolik ad absurdum...(31.1.2009)