The Ferrari Dino Girl
VOD (1)
Obsahy(1)
Po Nočních hovorech s matkou a Krajině mého srdce natočil Jan Němec další autodokument na pomezí experimentu a hraného eseje. Popisuje v něm okolnosti, které provázely jeho natáčení sovětské invaze v pražských ulicích 21. srpna 1968. Čtyři kotouče cenného materiálu, pořízeného z vlastní iniciativy, neměly v okupovaném státě žádnou hodnotu: bylo třeba je ukázat světu. Režisér s dvojicí přátel provezl drahocenný materiál, zahrnující v nesestříhané podobě šestnáct minut, do Rakouska přes prakticky uzavřené hranice za značně bizarních okolností. Nejdůležitější z nich byly „holka Ferrari Dino“, tedy krásná, ale nedosažitelná dívka Jana, a autorův milovaný vůz Fiat 850. Jan Němec opět zkoumá skutečnost svého života ve vztahu k české minulosti. Intimní historie se nedělitelně prostupuje s „velkými“ dějinami. Tvůrce konfrontuje hrané dotáčky (v nichž ho ztělesňuje Karel Roden) s původním materiálem, který před více než čtyřiceti lety obletěl svět a získal si „víc diváků, než má Steven Spielberg“. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (33)
Srovnám-li tento snímek s jakýmkoli jemu podobnými, které jsem v nedávné době shlédl (např. Battle in Seattle, Plamen a Citron nebo Der Baader Meinhof Komplex), je mi nejvíce líto času stráveného v kinosálu právě u tohoto českého polodokumentu. Předpona 'polo' se zde hodí ke všemu podstatnému._Téměř celá stopáž filmu je podkreslena nepestrým bezbarvým komentářem Karla Rodena. Herecké scény tu žádné nejsou a když už se nějaké ve stínu ulic objeví, jsou jak vystřižené z pantomimy. Kamera se tak vyžívá v roztřesených záběrech, polorealisticky neskrývajících autenticitu stěžejních míst historických událostí před čtyřiceti lety. Dlouhý vypravěčský úvod, který zabírá 80% filmu (snad jen, aby se dostálo minimální délky filmového materiálu pro promítání) zabijí atmosféru a atraktivitu snímku tak, že nakonec odhalené autentické záběry z osmašedesátého vyzní jen jako kulisa. Připomíná mi to pojídání velké koblihy, kterou někdo zapomněl vyplnit marmeládou. Takovéhle vtipy já nerad. ()
tady šlo o velmi originální přístup Jana Němce k zobrazení vypjatých událostí roku 1968, ale snímek mě chvíli sledování začal nudit... dlouhá černobílá sekvence mě už dorazila úplně. Rodenův hlas je skvělý, ale neposouvá pro mě film do červených čísel. 50% [Festival Nad Řekou, 2009] ()
On je to vlastně podcast - celý příběh vypráví Roden a ze samotných záběrů moc nepochopíte, co se děje. Ale i tak se mi ten film docela líbil. Příběh vyprávěný Rodenem je o tom, jak Jan Němec převezl přes hranice dokument o roku 1968. Do toho je celý film dokreslen záběry, které se tam občas hodí a občas ne a jediná část, kde Karel Roden nic nevypráví, je právě onen dokument. Na konci se ke slovu dostane i pan režisér a povypráví krátce o současnosti. Do toho tam ještě přizná, že to či filmy, na které stejně nikdo nechodí. A to je konec. Není to špatný film, ale k sem tam zajímavému příběhu a dokumentárním záběrům ta obrazová složka prostě nezaujme. Má světlé momenty, ale celkově nezaujme. Proto jenom 3* ()
Němec natočil dva filmy, který mají status nadčasový - démanty noci a o slavnosti a hostech - vše ostatní co udělal - včetně jeho záběrů z 68 - bylo dobový, tehdy aktuální, dnes historický a tím pádem příliš poplatný tý době. Němec se z toho nikdy nevybabral, na celej život ho poznamenalo to, že v roce 68 natočil rusáky, jak přijeli do prahy. Jasně, tehdy mu to přišlo jako děsně důležitý, ale dnes je to bezvýznamný. Dokumentární záběry mohl natočit tehdy kdekdo, ale to co přetrvalo a kvůli čemu se Němec zařadil do galérie velikánů byly ty dva hraný filmy. Nic dalšího, co by se jim mohlo přiblížit, už pak bohužel neudělal. ()
LFŠ 2009 Mentální rekonstrukce vzpomínky, jejiž jedinou chybou je vybočení z konceptu - podbarvení dobových záznamů hudbou - a mírná nesystematičnost; jinak z posledních Němcových autodokumentů ten nejlepší: godardovsky avantgardní forma (dokumentární projížďka po místech po 40 letech, doplněná o voice-over Karla Rodena představujícího režiséra za mlada a dobové zvukové efekty) smíchaná s textuálními návaznostmi (Budař ne jako vypravěč, stále ale svůdce). Překvapivě to funguje jako velice osobní i nadspolečenský pohled na minulost (s osobním přesahem do současnosti, auteurským vyznáním), který je zcela jiný než většina filmů herritage cinema, jež se snaží vypořádat s česko(slovenskou) minulostí. 8+/10 ()
Reklama