The Ferrari Dino Girl
VOD (1)
Obsahy(1)
Po Nočních hovorech s matkou a Krajině mého srdce natočil Jan Němec další autodokument na pomezí experimentu a hraného eseje. Popisuje v něm okolnosti, které provázely jeho natáčení sovětské invaze v pražských ulicích 21. srpna 1968. Čtyři kotouče cenného materiálu, pořízeného z vlastní iniciativy, neměly v okupovaném státě žádnou hodnotu: bylo třeba je ukázat světu. Režisér s dvojicí přátel provezl drahocenný materiál, zahrnující v nesestříhané podobě šestnáct minut, do Rakouska přes prakticky uzavřené hranice za značně bizarních okolností. Nejdůležitější z nich byly „holka Ferrari Dino“, tedy krásná, ale nedosažitelná dívka Jana, a autorův milovaný vůz Fiat 850. Jan Němec opět zkoumá skutečnost svého života ve vztahu k české minulosti. Intimní historie se nedělitelně prostupuje s „velkými“ dějinami. Tvůrce konfrontuje hrané dotáčky (v nichž ho ztělesňuje Karel Roden) s původním materiálem, který před více než čtyřiceti lety obletěl svět a získal si „víc diváků, než má Steven Spielberg“. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (33)
Režisér Jan Němec udělal maximum pro to, aby vyvezl dokumentární záběry z prvních hodin srpnové okupace do sousední svobodné země a taky udělal maximum pro to, aby po letech divákům neotřelou formou přiblížil okolnosti, které ono natáčení a následné pašování filmového materiálu provázely. Celý dokument má stejný počet minut jako poslední dvojčíslí roku, ve kterém k invazi došlo. Režisér tehdy jistě doufal, že svět se zájmem podívá a že ho to vyburcuje k nějaké protiakci. A svět udělal akorát to první. ()
LFŠ 2009 Mentální rekonstrukce vzpomínky, jejiž jedinou chybou je vybočení z konceptu - podbarvení dobových záznamů hudbou - a mírná nesystematičnost; jinak z posledních Němcových autodokumentů ten nejlepší: godardovsky avantgardní forma (dokumentární projížďka po místech po 40 letech, doplněná o voice-over Karla Rodena představujícího režiséra za mlada a dobové zvukové efekty) smíchaná s textuálními návaznostmi (Budař ne jako vypravěč, stále ale svůdce). Překvapivě to funguje jako velice osobní i nadspolečenský pohled na minulost (s osobním přesahem do současnosti, auteurským vyznáním), který je zcela jiný než většina filmů herritage cinema, jež se snaží vypořádat s česko(slovenskou) minulostí. 8+/10 ()
tady šlo o velmi originální přístup Jana Němce k zobrazení vypjatých událostí roku 1968, ale snímek mě chvíli sledování začal nudit... dlouhá černobílá sekvence mě už dorazila úplně. Rodenův hlas je skvělý, ale neposouvá pro mě film do červených čísel. 50% [Festival Nad Řekou, 2009] ()
Němec natočil dva filmy, který mají status nadčasový - démanty noci a o slavnosti a hostech - vše ostatní co udělal - včetně jeho záběrů z 68 - bylo dobový, tehdy aktuální, dnes historický a tím pádem příliš poplatný tý době. Němec se z toho nikdy nevybabral, na celej život ho poznamenalo to, že v roce 68 natočil rusáky, jak přijeli do prahy. Jasně, tehdy mu to přišlo jako děsně důležitý, ale dnes je to bezvýznamný. Dokumentární záběry mohl natočit tehdy kdekdo, ale to co přetrvalo a kvůli čemu se Němec zařadil do galérie velikánů byly ty dva hraný filmy. Nic dalšího, co by se jim mohlo přiblížit, už pak bohužel neudělal. ()
Film mě nejdřív docela zaskočil svým zpracováním a pro mě zpočátku těžko stravitelnou drsňáckou pózou Němce/Rodena. Nakonec jsem byl sám překvapen, jak rychle jsem na to vše přistoupil, nechal jsem se vtáhnout do děje a vše jsem si užil. Jedná se o velmi zajímavý experiment, kdy obrazová složka filmu je divákovi zprostředkovaná skrze zmatené záběry běžnou digitální kamerou. Film přesto dokáže budovat napětí a udržet si pozornost. Jediná moje výtka je k tomu, jak byly puštěny tehdější Němcovy záběry. Na začátku mi vadilo, že z nich nic nevidím a když jsem ke konci viděl všechno (16 minut bez zvuku a hudby!), tak jsem se po chvíli nudil. Určitě by filmu nijak neublížilo, kdyby ten záznam byl ukazován po kouskách v průběhu filmu. ()
Reklama