Obsah
-
Pokud jde o šíři výrazového rejstříku, nemá Abbás Kiarostamí mezi režiséry své generace konkurenci. V jeho vyhroceně autorské tvorbě lze nalézt dokumenty (Avaliha, 1989), inscenované rekonstrukce zpráv z černé kroniky (Detail, 1990), klasicky vystavěná rodinná dramata (Kde je dům mého přítele?, 1987) i snímky experimentující s vyprázdněnou narací (Deset, 2002). Člověk by jen těžko našel tvůrce, který během jediného roku napíše scénář ke kriminálnímu thrilleru (Šarlatové zlato Džafara Panahího, 2003) a zároveň natočí důsledně minimalistickou poctu Jasudžiróovi Ozuovi, složenou z pěti čtvrthodinových záběrů, v nichž jediné vzrušení obstarává linie obzoru snímaná nehybnou kamerou, křik ptáků a mořské vlny pozvolna dopadající na pobřeží (Pět, 2003).
Šírin patří bezpochyby do té druhé - experimentálnější a přirozeně i méně oceňované - větve Kiarostamího tvorby. Po úvodní sekvenci složené ze středověkých miniatur, jež zachycují legendární milostný příběh arménské princezny Šírin a perského krále Chusreva, následuje 85 minut vyplněných detaily ženských tváří upřených na plátno - v jakémsi kině je promítán film o muži, jenž byl pro svou lásku ochoten obětovat trůn a zabíjet přátele, a ženě, které ani její krása nepřinesla štěstí. To vše je však divákům Kiarostamího Šírin skryto - historie milenců k nim doléhá jen skrze zvukovou stopu a chvějivé vlny úsměvů a slz, jež se střídají na obličejích žen v publiku.
Jakkoli může koncept Šírin na první pohled působit jako monotónní režisérské cvičení, je zkušenost, kterou sledování tohoto filmu nabízí, ohromující. Jediné a jednoduché - avšak do extrému dovedené - gesto umožňuje režisérovi převracet nejen pozici filmových diváků a hrdinů, ale i obvyklé hierarchie zavedených opozic: tradiční patetický a z mužské perspektivy vyprávěný příběh náhle ve zvoleném úhlu pohledu ustupuje před sérií nevzrušivě intimních a nahlas nevyslovených ženských dramat (paradoxně vyjadřovaných měkkými gesty nejslavnějších íránských filmových hvězd). Filmy svým divákům zpravidla nabízejí jen záplavu útěšných odpovědí - Šírin před ně naopak staví jen otázky. Mezi nimi nejvýrazněji ty, jež se objevují v podtextu mnoha Kiarostamího sebereflexivních snímků: Co je to vlastně film? A co naše životy, jež se v něm občas odrážejí? - Jan Kolář (Letní filmová škola)
Pokud jde o šíři výrazového rejstříku, nemá Abbás Kiarostamí mezi režiséry své generace konkurenci. V jeho vyhroceně autorské tvorbě lze nalézt dokumenty (Avaliha, 1989), inscenované rekonstrukce zpráv z černé kroniky (Detail, 1990), klasicky vystavěná rodinná dramata (Kde je dům mého přítele?, 1987) i snímky experimentující s vyprázdněnou narací (Deset, 2002). Člověk by jen těžko našel tvůrce, který během jediného roku napíše scénář ke kriminálnímu thrilleru (Šarlatové zlato Džafara Panahího, 2003) a zároveň natočí důsledně minimalistickou poctu Jasudžiróovi Ozuovi, složenou z pěti čtvrthodinových záběrů, v nichž jediné vzrušení obstarává linie obzoru snímaná nehybnou kamerou, křik ptáků a mořské vlny pozvolna dopadající na pobřeží (Pět, 2003).Komentáře uživatelů k filmu (5)
-
Ony
Tenhle způsob zobrazování, kdy nevidíme to, co nás zajímá, ale toho, kdo se na to dívá, je přece známý už dávno a ve filmu se používá celkem běžně. Takže experimentálnost tohoto filmu spočívá jen v tom, že tento trik sledujeme v celé celovečerní stopáži, a to mě teda nenadchlo.(27.7.2011)
-
liborek_
Navzdory několika působivým momentům, které se mě od mého dojmu pokoušely zviklat, jsem nebyl s to uvěřit, že ty divačky se skutečně dívají na ten film, který my slyšíme. Nebyl jsem schopen spojit si příběh vyprávěný na pozadí se zaujatými pohledy snímaných tváří; vnímal jsem dva rozdílné filmy, přičemž jeden z nich byl, z mého rýpavého pohledu, vykonstruovaný naprosto nezávisle na tom druhém. Také proto pro mě nebylo žádné překvapení, když jsem se později dozvěděl, jak tento film vznikal. Nicméně zcela bez účinku Šírin není a podnětů k přemýšlení o tom, co je to vlastně film, jak film vnímáme a jak tvůrci filmů vnímají nás - diváky, lze v těchto devadesáti minutách nalézt poměrně dost. (Ovšem z tohoto pohledu je vlastní příběh Šírin nepodstatný a film by se mohl stejně dobře jmenovat Alí Baba, Sněhurka nebo třeba Chomejní...)(8.8.2011)
-
Rosana
Jak hodnotit tento film? Fakt nevím, protože něco takového nedokážu porovnat vůbec s ničím. Oceňuji originalitu nápadu. Film připomíná rozhlasovou hru, protože nevidíme, co vidí divačky. A my vidíme ty divačky. Jsou to pěkné divačky, takže je na co koukat a zároveň si můžete dovolit být nepozorní a uniknout do vlastního světa myšlenek a nápadů. Neříkám, že z nudy, ale během filmu jsem vymyslela spousty geniálních nápadů...(1.8.2011)
-
Caym
Sledovat tváře tolika hereček na tolika minutách člověku přichystá hned několik překvapení: a) během filmu si nemůžete odpustit fyziognomický rozbor tváří hereček - aneb najdi deset rozdílů (všechny mají rovný nos ?) b) během filmu často zapomenete film sledovat, a to z jednoduchého důvodu: není co sledovat c) všechny herečky si koušou nehty, upravují šátek a nechávají jednu až tři slzy skanout po svých dokonalých tvářích d) princezna přehnaně intonuje, princ pro změnu neintonuje vůbec e) mnohem zajímavější by bylo natáčet reakce lidí v obecenstvu na reakce hereček na plátně f) některé herečky vypadají znuděně (mají tak vypadat?) g) v obecenstvu jsou i chlapi, hustý! h) pointa celé ubrečené princeznovské a hlubokomyslné ságy je ukryta v posledních minutách filmu, takže vyděržaj pijaněr(2.8.2011)
-
Ikewoo
Pro mě styl tohoto filmu nijak nepřirozený není. Naopak podobným stylem znám spoustu filmů, které jsem slyšel z jiné místnosti. Na samotném konceptu bych však rozhodně ocenil bližší přístup k samotné literární látce, příběhu a fantazii, která, ze zcela zjevných důvodů, nemá ve filmu časté místo; vzniká tak místo pro působení samotného příběhu. Celkově je film podle mě hodně působivý, třebaže po chvíli jsem přestal obličeje na plátně vnímat jako součást vyprávěného příběhu.(29.7.2011)
