Mary a Max

Anekdotické a černočerně morbidní jádro Harvie Krumpeta roztažené na celovečerní formát a trochu naředěné infantitilitou. Náznakům samoúčelnosti, lacinosti a nastavované kaše se Elliot bohužel nevyhnul, ačkoli i tentokrát atmosféra i postavy snadno zalezou pod kůži. Mary a Max patří mezi nejpodivnější animáky, jaké kdy uvidíte. Výtvarná stránka jen posiluje deformovanost a psychózu hlavních postav, o to krásnější je pozorovat, jak film produkuje čisté a pozitivní emoce. Škoda občasného opakování a nadbytečné výmluvnosti. (14.08.2009)

V myšlení drtivé většiny diváků stále přetrvává představa, že animovaný film je v první řadě záležitostí pro děti a maximálně může mít přesah jako rodinná podívaná pro dětský doprovod. Dílo Adama Eliota se této zavedené klasifikaci vymyká a jeho snímek Mary a Max je všechno, jenom ne dílko určené dětskému divákovi. Jde o psychologické drama, které líčí vznik přátelství dvou naprosto odlišných osob, které spojuje pouze jejich outsiderovství. Malá holčička z Austrálie, která trpí syndromem nechtěného dítěte, navíc vyrůstající v rodině, která se těžko dá označit za funkční, a samotářský obézní Žid trpící duševní chorobou, touží po přátelství a najdou ho prostřednictvím dopisů adresovaných na vzdálený kontinent. Film citlivě a nenásilně popisuje vznikající citové pouto, vzestupy a pády jejich vzájemného vztahu. Jde o hodně výlučné komorní dílko určené spíš k zamyšlení než k zábavě. Zároveň jde o jeden z vrcholů současného animovaného filmu a doklad toho, že se animovaný film plně emancipoval na roveň hraného filmu. Pokud jde o emoce, dokáže Eliot skvěle pracovat s charaktery svých postav a vystavuje své hrdiny spoustě problémů, kterým musí čelit. Tolik průšvihů, kolik se koncentruje v jejich životě, by stačilo pro veškeré osazenstvo ordinace vyhledávaného psychiatra a psychologa během několika dní. A přitom všem dokážou brát Mary a Max život s nadhledem a rozjímají např. nad tím, jestli taxikář, který couvá, platí zákazníkovi, nebo naopak. Neseděla mi úplně výtvarná stránka, ale z hlediska kvalit scénáře a režie by si film zasloužil absolutní hodnocení. Celkový dojem: 85 %. (02.05.2010)

Velmi povedený animovaný film, který mě sice nedokázal zaujmout po celou dobu, ale myslím, že je to práce, před kterou je třeba smeknout. Netradiční děj a film těží hlavně právě z toho, že je úplně jiný než všechny kousky Pixaru a podobných společností. Tento animák je určen spíše pro vyšší věkové kategorie než pro kids. Humor je bezvadný, některé scénky stojí opravdu za to. Příběh mě sice až tak nezaujal, ale to všechno okolo bylo moc dobré. 75% (13.04.2010)

"Bradavice si nevybíráme, přátele ano." Plastelínová Mary, osmiletá střadatelka na zámek ve Skotsku, a ještě plastelínovější Max, čtyřiačtyřicetiletý anonymní žrout, spolu navázali korespondenční přátelství, jehož sarkastické pojetí mne z počátku bavilo, ale moc dlouho to nevydrželo. Ten všudypřítomný smutek mi totiž kupodivu moc zábavy nepřinesl a o nic lepší to nebylo ani s pohledem na totálně nesympaticky vymodelované postavy, kvůli nimž si budu minimálně týden srovnávat svůj rozhozený zrak u Maxova felčara Dr. Bernarda Hasselhoffa. (12.01.2016)

Vedle nadšenců, kteří se na film podívají, protože se chtějí dozvědět něco nového o vesmíru a tak podobně, by po Mary a Maxovi měli sáhnout i zábavní společníci. Jako zásobárna chytrých nebo vtipných poznámek do osvícené společnosti je tento film nedocenitelný. Téměř v každé scéně lze najít informace, kterými vyplníte trapné ticho mezi objednávkami pití; mám zde na mysli drobné perly typu: „Vajgly jsou špatné, protože se odplavuji do moře, ryby je kouří a stávají se závislé na nikotinu.“ nebo „Dr. Bernard Hazelhof říká, že bys neměla vážit víc než tvá lednička." Aby to měl společník ještě snazší, uvozuje Elliot každou postavu jedním až dvěma citáty či bonmoty. Dohromady to dává zhruba 90 vtipných glos o ničem, což už je slušná intelektuální munice. Pochopitelně, pokud nepatříte mezi dobré společníky, můžete film z tohoto hlediska považovat za zbytečně přetížený ornamenty. (18.01.2010)