Desátá oběť

Dost velké zklamání. Začne to dobře, jako takový předchůdce Running Mana, Pana a paní Smithových a dalších filmů s podobnou tematikou, jenže... Jako by sám režisér se nedokázal rozhodnout, co točí. Chvilku je to sci-fi, chvilku kritika italské společnosti, chvilku kritika reklamních praktik, chvilku to má zajímavě mystický nádech (uctívání západu Slunce na pláži, které v tu dobu ale vychází v Americe), pak je to vztahová komedie o žárlivosti a konec je už zcela crazy... Ke všemu tu nefunguje ani vnitřní logika příběhu, kdy jsou sice nastavena nějaká pravidla, ale každou chvíli se porušují, vrazi a oběti běhají po veřejnosti a nikomu nevadí možné civilní oběti, jedno z pravidel je v závěru porušeno (ani manželka, ani milenka nejsou součástí hry, tudíž dosvědčují zbytečnost celé hry). Do toho podivná výprava jako z Expa 68, to snad i v Muži z prvního století byla nápaditější, neustálá divně a neladně znějící hudba, která je pokusem o skloubení jazzu a pop music. Mastroianni má na hlavě zelený trávník místo vlasů a Ursula na mě nikdy nepůsobila sexy a tady s tím velkým zadkem v kalhotách už vůbec ne. Chemii mezi ústředním párem nevěřím ani za mák. Nakonec vlastně ani nevím, co a jestli mi to chtělo říct. (25.11.2020)

S Elio Petrim a jeho experimenty 60. let si příliš nerozumím. Rok a půl nazpátek jsem značně protrpěl jeho údajný horror Tiché místo na venkově, na druhé straně přešla od té chvíli delší doba na to, abych se dokázal ze zvědavosti odhodlat na jeho zde dobře hodnocenou sci-fi a začal doufat v zajímavý zážitek. Nic se nedá dělat, ale z Desáté oběti se vyklubala pro mě (žeby nepřekvapivě?) další Petriho nesnesitelně psychedelická (včetně otravné hudby) a intelektuálně se tvářící šílenost, která sice oplývá poutavým a nápaditým vizuálem, ale ve finále s přechodem do totální crazy frašky je to tak vše, co pozitivního o tomto zmateném experimentálním cosi mohu říct. Marcello Mastroianni mi v jiných rolích dokázal, že byl skvělým, někdy i charismatickým hercem, ale tohle je (s výjimkou jedné působivější scény) další z těch šedesátkových filmů, kde jeho výkon nespočívá vesměs v ničím dalším, než že se před kamerou po celou dobu vyskytuje s jedním rádoby cool chladným výrazem v póze intelektuála nad věcí, navíc ten ulízaný béžový účes, jakým ho zde maskéři obdařili, mi připadal až směšný. Ursula Andress mi oproti němu zase nikdy nedokázala, že by mohla být něčím víc, než kapánek přeceňovanou umělou ikonou, jejíž slávu asi nikdy plně nepochopím, aneb znám v rámci 60. let řadu daleko půvabnějších a zároveň talentovanějších hereček. Jednu hvězdu dávám za pár kreativních výtvarných nápadů a figurku jednoho z průvodců pořadem, jinak mě tato futuristická vize světa proměněného v akční reality show navzdory slibnému námětu minula a v rámci zmíněného sci-fi tématu bych Desátou oběť řadil k tomu nejslabšímu, ba až zpackanému. [30%] (02.02.2024)

Vskutku výborný snímek, který v italském teatrálním duchu ukazuje to, kam se může společnost dostat ve chvíli, kdy naprosto propadne televizi, kdy naprosto propadne komerčním iluzím a cokoli se pro ně stane zábavou. Dnes nikoli tak objevné, ale v roce 1965 přece jen skvělá kritika, která funguje i dnes, pouze s tím rozdílem, že vzniklo více podobných děl. (13.02.2015)

Údajný předchůdce filmů Battle Royale a Hunger Games odehrávající se kolem roku 2000, kde je vzájemné lovení lidí povoleno a veškerý zločin úspěšně zregulován. Je zvolen lovec a oběť, která o svém "dravci" neví. A tak se vesele lidé za plného provozu jen tak střílejí na ulici jako by se nechumelilo. Celé je to pojaté jako velká nadsázka prakticky s absencí krve a se svými nadcházejícími filmy, zmíněné v první větě, se samozřejmě nedá vůbec srovnávat. Je to italský a spíš takový romanticky rozvleklý biják, který si zas tolik na akci nehraje. Postrádal jsem tah na bránu a těch několik úsměvných momentů stejně situaci nijak neurychlí, ale ve výsledku to vlastně vůbec špatné nebylo. (11.07.2014)

Při dokonalém dualismu formy a obsahu je nám tu představena Petriho vize budoucnosti, ve které již lidstvo zapomnělo a zcela rezignovalo na jakékoliv morální, etické a duchovní hodnoty (ještě lépe: lidstvo jakoby takové hodnoty ani nikdy nemělo). Vize společnosti, fungující na principech zažitého a normalizovaného fašismu, v duchovní sféře se navracející k primitivním pohanským rituálům, a v rovině všudypřítomného a nejmodernějšího entertainmentu oživující starověké gladiátorské zápasy na život a na smrt. V částečně komediálním, částečně dramatické a místy melodramatickém podání a za výrazné podpory skvělé hudby Piera Piccioniho energií nabitý film. A z dosud mnou shlédnutých Petriho filmů asi nejlepší. (věčná škoda toho debilního, producentem Pontim vynuceného konce, který veškerá témata filmu úspěšné zametá pod koberec). (24.06.2014)