Nihon no ichiban nagai hi

stub

To je celkem nekompromisních *****. K jubilejnímu výročí studia Toho, za účasti největších hereckých hvězd (Toshiro Mifune, Takashi Shimura, Chishu Ryu, Tatsuya Nakadai jako vypravěč...), maluje Okamoto působivý obraz Japonska těsně po rezignaci a zejména pak následného pokusu o vojenský převrat. Velkým tématem je naprostá rozpolcenost (nejen) vojáků, jimž byla vštěpována věrnost císaři až za hrob a kteří byli připravováni na sebevražedné útoky (kromě známých kamikaze se totéž dělalo s malými ponorkami, s bombou přivázanou přímo na tělo apod.), pár dní po svržení atomové pumy na Hiroshimu a následně (demonstrativně a zcela neobhajitelně) na Nagasaki. Jak se budou okupační síly chovat? Všechna krev, pot a slzy, miliony mrtvých krajanů - to vše bylo zbytečné? Bude ještě existovat Japonsko, jak jsme jej znali? (Uvědomme si navíc, že Japonci historicky nehájí pouze jeden národ, ale jeden celý kulturně-civilizační okruh.) Stejně jako v Battle of Okinawa, Okamoto zjevně pohrdá sáhodlouhými okázalými přehlídkami vojenské techniky, zajímá jej historie a psychologie jednotlivce i národu; nehodnotí, pouze "pozoruje". Jeho válečné snímky jsou fenomenálními diváckými zážitky s masivní dokumentární hodnotou a je škoda, že jich nenatočil více.(9.3.2009)