Bludiště

Kdo nezabloudí v bludišti, ten se ani na ČSFD neztratí! ___ K "Bludišti" se mně váže jedna legen - počkej si na to- dární, legendární historka, která zas tak legendární není, avšak budeme-li to předstírat, zas tak moc se nestane, nikomu to neublíží a já zase pro jednou zazářím aurou světáka. Tedy: svého času, jako dítko docházející do jedné ze závěrečných tříd místní (klimkovické) devítiletky, buď osmičky nebo devítky - áčka, nejsem totiž žádné béčko či dokonce céčko, jak jste si již mohli všimnout- , jsem měl příležitost. Totiž příležitost zúčastnit se natáčení této soutěže, pamatuji si to, jelikož jsem doposavad moc příležitosti nedostal; nemylte se, nevybrali mne jako jednoho ze čtyř soutěžících (vzpomínám si na namixované družstvo, od nás, to jest z áčko, soutěžily Lucka s Ladou, na kom ležela tíha za béčko nevím, vím jen, že to byli dva chlapci, možná Lukáš a... vážně si to nevybavím, ta amnestie... anémie?!), takovou zodpovědnost by mně nikdy nikdo nesvěřil (dnes možná, ale kdysi, nechte si zdát), a kdyby snad jo, poslal bych jej do prdele, diplomaticky, ještě by se na ten výlet těšil. Proč? Za prvé jsem solitér, ne týmový hráč, za což vděčím právě základce, za druhé jsem znalý osvědčenějších a mne bližších způsobů, jak ze sebe udělat šaška. Abych však neodbočoval, čest, jíž se mně předběžně dostalo, na kterou jsem byl hrd, dokonce i šerpu připomínající udělenou roli jsem si nechal vyrobit a dennodenně se natřásal před zrcadlem, by se při troše snahy dala formulovat takto: nezbytná podpora; kompars, klaka - nepostradatelný dílek skládanky! Co však čert (ne)chtěl, den, kdy se vyjelo za slávou jsem absentoval, nevím už, zda jsem byl nemocen nebo jsem simuloval, byl za školou či co se stálo, avšak onehdy jsme to projeli jak Napoleon u Waterloo, o tom mne po návratu do školy informoval Michal, respektive optal jsem se jej, jak to probíhalo, Michal je fajn, ale sám od sebe by na to asi řeč nezavedl, avšak ptám jsem se nemusel, ta poslední třetina povinné školní docházky byla dobou, v níž jsem Bludišti a obecně televizi holdoval, určitě bych tu naší neúspěšnou anabázi na obrazovce zaregistroval. Z příběhu plyne několik point, předně, svých pět minut slávy jsem si neužil, ale byl jsem blíž než leckdo z Vás, už teď mám o čem vyprávět na smrtelné posteli, respektive na smrtelné pláži, plánuji exnout u moře. Za druhé, kde nejsem, vše se sere, být tehdy na scéně, nebo lépe řečeno za oponou, v hledišti, a plnit si svou úlohu oživlého talismanu, vyhráli bychom ten mač na plné čáře. Za třetí a za poslední, z vyprávění vyčtete, že jsem kdysi, dávno tomu jest, děsí mne to, ale už fakt nejsem nejmladší, na Pastorkovi svěřenou show čučel. A bavila mne, rozhodně lepší než pozdější Věříš si? či dřívější Hip Hap Hop, s kterým sice nejsem tak moc obeznámen, ale už teď si to dovoluji tvrdit, ony si tyto soutěže pro děti mnohdy drží tutéž laťku a stačí vidět pouhopouhou epizodu, aby člověk věděl, na čem je! Hodnocení neudělím, nechám si jej pro jiné a nechám jej na jiných, představte si, čtete-li můj komentář, tři bludišťáky ne-zlaté barvy! (12.08.2014) (méně) (více)