Cabiriiny noci

Můj první Fellini (v původním znění uvedla slovenská Dvojka). Sám bych se k Fellinimu asi nedokopal, ani nevím proč, nicméně teď si leduji tvář po velké facce, kterou jsem sám sobě uštědřil za toto filmové rouhání. Usadilo mě to na pozadí. Celkově nadčasové, geniálně odvyprávěné a zakončené, fantastická směsice žánrů, emocí a neuvěřitelných hereckých poloh Giulietty Masiny. Noci, ve kterých se střetává rozmařilý materiální nadbytek s životní bídou, přetvářka se zcela otevřeným srdcem a upřímná láska s životní zradou. To vše před očima jedné drobné osůbky s krásným jménem Maria... (02.12.2017)

Poslední záběr filmu, v němž plačící Cabiria (či Maria) nesměle odpovídá drobnými pokynutími na pozdravy kolemjdoucích mladíků hrajících, s nelíčenými sympatiemi, k osamělé ženě na kytary, je syntézou celého jejího příběhu a současně i výrazem hrdinčina obrácení. Korunuje jej kratičký okamžik, kdy se podívá do kamery a svým pohledem si v tu chvíli získává cestu do těch nejposlednějších tvrdých srdcí, které její prostotě a přirozenosti dosud odolávaly. – Já jsem ale jejímu kouzlu podlehl na samém začátku její cesty a s každým návratem k tomuto Felliniho vyznání se utvrzuji ve svých sympatiích. Jakkoliv je ukřičená a ve své bezprostřednosti nevyzpytatelná a přirozeně i trochu sebestředná, je také neobyčejná, soucitná, něžná a přes pochopitelnou nedůvěřivost ochotná otevřít se. – Režisér složil tuto skrytou hagiografii z hrdinčiných nevšedních zážitků, které potvrzují její naprostou pravost, ryzost a současně odhalují, že je stále krok od naprosté proměny, za niž se modlí k Panně Marii. Tyto drobné příhody jsou přitom tak pevně přitahovány k tomu nejvšednějšímu, že s ním až splývají, a to, co je na nich zázračného, prosvětluje celou tu tíži, která ji tiskne k zemi. – Nakonec se ale projasní. (27.12.2022)

Velmi solidně zbudované sociální drámo, jehož hlavní předností je jednoznačně výkon Giulietty Masiny. Její Cabiria je prostě "protivná sprostá holka", která se duševně pohybuje někde mezi toulavou čubou a latrýnou, a která přes všechny příšerný nedostatky (nebo možná právě pro ně) chytne člověka za srdíčko. Pohybově dokonalá a svou prostou manýrou neskutečně přitažlivá ústřední postava je jednoznačně tahákem celého filmu... na druhou stranu mě vyloženě štvaly strašný postsynchrony (který by byly špatný i na rok výroby 1957 před kristem) a klasická italská uřvanost, kde jeden bejká přes druhýho tak mocně, až se veškerej zvuk spojí v jednolitej hukot. Takže z původních 4 strhávám boda za ten strašnej "kopfšmerc"... (03.01.2012)

Cabiria žije svůj život prostitutky na předměstí Říma s nohama pevně na zemi a zároveň stále "létá" v oblacích a kdesi v koutku duše sní svůj sen o tom, jak změní způsob života. Neustále je srážena na kolena, a přesto vždy vstane, osuší slzy, usměje se a jde dál. Taková je Cabiria v tomto vynikajícím Felliniho filmu. (05.05.2011)

Život je křehký a nespravedlivý a rány osudu umějí být opravdu tvrdé, o čemž by hlavní hrdinka Cabiria mohla vyprávět od rána do večera. Giulietta Masina si svou roli urvala sama pro sebe a zhostila se jí veleskvěle - všechny její posunky, gesta, výrazy a rychle měnící se nálady - to všechno jsem jí věřil. A že byla chvílemi dost otravná! Možná to bylo tím dabingem, nebo i osudem Cabirie, ale chvílemi mi strašně připomínala takový zellwegerovský mix Ruby z Cold Mountain a Bridget Jones. Zkrátka život je pes a ten kdo ho chce mít s minimálními starostmi, tak se musí rvát jak pitbull. (06.03.2011)