Satyrikon

Petroniův Satyricon jsem četl před notnou řádkou let a tehdy na mě zapůsobil jako pozoruhodné dílo a svědectví doby, kdy jsem myslím neměl žádný problém s tím pochopit autorův záměr, byť se román zachoval jen ve fragmentech. Otevřeně řečeno, co chtěl tímto snímkem říct Fellini, už mi tak jasné není, byť film nepostrádá režisérův typický rukopis. Pro běžného diváka zcela nestravitelné dílko, které čas od času vzniká tehdy, když nějaký umělec získá příliš privilegované a nezávislé postavení, které mu umožňuje neohlížet se na zájmy producenta a diváka. Jednotlivé obrazy jsou neobyčejně barvité, ale celek postrádá jakoukoli hloubku a nikam nesměřuje. Pro mě nejslabší Fellini, jakého jsem dosud měl možnost sledovat. Dekadentní samoúčelná hříčka. Nefunguje ani jako nadčasové podobenství hedónismu společenských elit. Celkový dojem: 35 %. (04.12.2007)

80% - Trochu nižší hodnocení pro vizuálně překrásný film "obávaného mistra" k jehož úplnému pochopení mi asi chyběl jistý druh vzdělání, zejména pak znalost Petroniovy předlohy. Díky tomu jsem si z filmu odnesl jen nárazové nadšení z některých scén, a spíše surrealistický celkový dojem, což si nejsem jist, že bylo hlavním účelem filmu. Třeba do Satyriconu časem dorostu ;o) (18.07.2006)

Zdálo se mi to, nebo hlavní hrdina asi hodinu filmu řešil problémy s erekcí? Výtvarná stránka jako vždy perfektní, ale to ostatní je ubohé. Jediné, čím mě film obohatil, je, že mi po skončení bylo blbě. A to je to poslední, co bych od filmu žádal. Fellini vyráží dech tím, jak krásné (Silnice), ale vedle toho i odporné (Satyricon) filmy dokázal natočit. (28.06.2006)

Je pro mě těžké, velmi těžké bodově ohodnotit Felliniho SATYRICON. Snad to zvládnu alespoň slovně. Na jedné straně mě tento opus uchvacuje formou zpracování - geniální hrou obrazu i zvuku. Mozaika jednotlivých příběhů je perfektně pospojována a skvěle vyvolává pocit "životního putování" - přemítání nad životem či uměním, úvahy o zklamání, bolesti, smrti, radosti, rozkoši, rozbor různých etických problémů/dilemat atd. Nesmírně jsem se takto předloženou "obrazovo-zvukovou formou" kochal. Na straně druhé zde však je tu více, tu méně kontroverzní "obsahová složka filmu". Nejsem kritický vůči celému obsahu. Některé/mnohé úvahy byly perfektní. Nedá mi to nevyzvednout pojednání o umění (viz například sekvence typu: "Nebuď překvapen, že umění malby je ztraceno, když nalézáme víc krásy v hrnci plném zlata než v pracích Apella nebo Phydiase." atd.). Nemohu také nezmínit hluboké filozofické zamyšlení nad smrtí, ochotou/neochotou udělat něco nestandardního/"nenormálního", úvahy o hranicích společenských norem a jejich překračování etc. Toto vše by bylo v pořádku. To, co mi však "drhne", jsou určité preference a hodnoty, které vyznávají hlavní postavy a které mi byly/jsou cizí. Zbytečně to kalilo můj dobrý pocit z filmu. Celková má "vnitřní rozpolcenost" vzhledem k tomuto snímku a jeho kontroverznost mi jaksi brání tento snímek ohodnotit bodově - ohodnocení formy a obsahu se prostě nedá zprůměrovat. Shrnuto a podtrženo: Nelituji ani minuty sledování tohoto filmu - jde o perfektně zvládnuté dílo, co se formy a částečně i obsahu týče... na můj vkus je však zbytečně kontroverzně vyznívající. Mnohé se dalo předložit i méně výstředně. (01.01.2004)

Satyricon je poetický obraz zvrhlosti římských mravů. Když mluvíme o zvrhlosti, myslí se tím cokoli, co přesahuje současné společenské normy a budí pohoršení. Jiná doba vyznávala jiné hodnoty. Paradoxně právě to, co bylo dříve v křesťanské společnosti považováno za zvrhlé, se dnes stává normou. To ale nepovažuji za hlavní sdělení filmu. V době vzniku filmu byla ještě cenzura poměrně silná. Zvlášť v Itálii byl snímek na svou dobu velmi odvážný. Varování před zkažeností součastné společnosti bych v tom nehledal. Jistě, ve filmu můžeme a musíme hledat paralely s naší dobou, ale nejde o moralizování společnosti. Film v podstatě nemá děj. Jde v prvé řadě o formu. Celé dílo je prostoupeno určitým duchem, který se rozvíjí i v jiných Felliniho filmech (např. Amarcord, Město žen). Jde o formy lidské sexuality a erotické představivosti, které jsou v našem světě běžně skrývány. O způsoby chování, necnosti a pudy, které naše společnost nepřijímá nebo je popírá, zatímco mnohé z nich jsou člověku vlastní. Právě umístění děje do starověkého Říma dalo Fellinimu téměř neomezené možnosti v zobrazení těchto společenských Faux pas. Člověk je ve své podstatě stále stejný. Má stejné potřeby. Jedno jestli je to člověk z roku 0 nebo 2000. Pouze se přizpůsobuje společenským normám a v závislosti na tom v sobě cosi potlačuje. Ačkoli je film po obrazové a umělecké stránce velmi zdařilý, absence děje a historičnosti z něj činí příliš vleklou podívanou. Určitě to chtělo kratší stopáž. 60% (22.11.2010)