Tajemství Lisabonu

Nic proti kráse klasického filmového zpracování, ale v šlechtickém prostředí se prostě necítím dobře. Vadí mně na něm prostě všechno: deklarovaná vysoká morálka, nadměrná krutost, nepohodlné hábity, architektonické i lidské milieu, v němž se kují podvody, intriky a zálety. Toto prostředíí prodělává v této době jistou renesanci ve světových politických a podnikatelských kruzích. K čertu s ním! Film jsem si rozdělil na čtyři části (abych si také trochu užil seriálů) a nemohu říct, že jsem se jím protrpěl (vzhledem k výše uvedeným názorm by se nebylo čemu divit), ale na druhé straně mě šlechtické téma: 1. v mládí upevňování identity, hýření, získávání výchozích pozic, 2. ve středním věku řízení podniků, vojska, politické strany bez vyloučení jakýchkoli prostředků, rozšiřování moci a majetku a 3. ve stáří vykoupení v klášterní klausuře. Jaká jsou ta skutečná tajemství, která se nám odhalují v Lisabonu? (10.03.2024)

Tip Febiofestu. Strávíte více než 4 hodiny v kině a s každou hodinou hvězdiček ubývá. Část publika se často a hlasitě smála. Film měl ke komedii ovšem daleko. Poté, co jsem kdysi v Karlových Varech shlédla 2 filmy téměř stoletého portugalského barda, mě tento zážitek přesvědčil, že portugalský film nebude zřejmě to pravé ořechové pro mě. Tak silné nutkání odejít ve mě naposledy vzbuzoval nepovedený opus Julie Roberts v Itálii, Indii a na Bali. (29.03.2011)

Zatímco dnes si stopáž ke třem hodinám můžou dovolit jen nejambicióznější rodinná fantasy, Tajemství Lisabonu, původně určené jako minisérie pro televizi, nikam nespěchá a absolutní kostýmní drama tlačí přes celé čtyři hodiny. Rozmáchlá soap opera připomene jedny z nejváženějších kinematografických počinů historie, Wellesova Občana Kanea (takřka investigativní vyšetřování minulosti, retrospektivní vyprávění mnoha postav) a Pravidla hry Renoira (přesný pohyb herců v několikaminutových záběrech), to vše bez jakéhokoliv parazitismu na jejich odkazu, Ruiz je pečlivý a detailní auteur s výjimečným talentem "stlačit" vše potřebné před kamerou bez potřeby pohybu či přeostřování. To ovšem neznamená, že se nedočkáme neuvěřitelných tanců postav s objektivem, při jistých chvílích padá čelist na zem téměř samovolně. Mistrovské dílo, labutí píseň, opomenutý klenot. (11.02.2012)

Absolutní filmový zážitek. Dějově to je solidní červená knihovna, hlavně ve druhé části směřující spíše k Němému Bobšovi, což je ovšem vzhledem k životní zkušenosti vypravěče ("autora") příběhu samozřejmou součástí příběhu. Tento příběh je však podán s mistrovským využitím filmových prostředků. Dynamika záběrů vyplývá z jejich hloubky a uspořádání, střih je velmi rozvážný. (11.01.2012)

Dospěl jsem nakonec k tomu, že Tajemství Lisabonu si zaslouží detailnější komentář než jen krátký nadšenecký výlev. Bylo by možná úplně nejlepší na toto mimořádné dílo nahlížet skrze nějaký širší kinematografický fenomén a tím osvětlit jeho výjimečnost, ale v tomto případě mě vyloženě svádí přistoupit ke konceptu neoformalistické dominanty. Motivem, který tu prochází takřka všemi rovinami filmu, je totiž podle mě mnohovrstevnatost. Ve vyprávění je to možná nejvíce zjevné i neanalytickým divákům: máme tu několik fikčních vrstev - příběhů, které si postavy vzájemně vypráví. Tyto příběhy se vzájemně doplňují, někdy více někdy méně, a dohromady tvoří složitou mozaiku propletených vztahů. Dojde tu také na flashbacky ve flashbacku -> několikanásobné vnořování se do fikčního vyprávění. Těmito příběhovými vrstvami pak prochází postavy, jejichž identita má obvykle minimálně dvojitý charakter. To se projevuje buď tím, že postava zestárne, takže ji pak hraje jiný herec, současně pak často mění jména, případně se naprosto změní její vzezření a společenské postavení (práce s kostýmy). Víc než kdy jindy tak můžeme mluvit o postavách skutečně prokreslených do hloubky, jejichž vzájemné konfrontace jsou pak ve finální části filmu obtěžkané značnou váhou z minulosti. Nejvíce se tento princip nestálých, fluidně se měnících postav odráží v Joaovi / Pedru da Silvovi, který od počátku pátrá po své skutečné totožnosti (totožnosti svých rodičů) - je v úvodu doslova "nikým". Mnohovrstevnatost je zřejmá i ve stylistické rovině, která z Tajemství v Lisabonu dělá divácky velmi opojný zážitek. Velmi často tu Ruiz pracuje s velkými celky, které jsou širokými objektivy snímané s velkou hloubkou ostrosti a které jsou s nebývalým perfekcionismem strukturované do několika prostorových plánů. Toto členění prostoru na vrstvy se ostatně odráží i v papírovém divadélku, které Joao v úvodu dostává jako dárek od své matky. Divadélko - rekvizita prostupující celý film - tak není jen zřetelným vodítkem k tomu, jak přistupovat k sebeuvědoměle konstruovanému vyprávění (divadelnost se odráží i v pohybu herců a jejich projevu), ale přirozeně reflektuje i stylistickou strategii snímku. Ten se zároveň nachází na pomezí několika zásadních uměleckých proudů: střetávají se tu prvky klasického vyprávění (včetně plovoucí kamery, která se ale vždy podřizuje požadavkům příběhu a pohybu postav), s modernistickými postupy (včetně snových přeludů) a s postmodernistickou sebereflexí (postavy se vidí jako hrdinové ve fikčních příbězích, hrdinové jako by byli přiznanými konstrukty ožívajícími teprve v samotném vyprávění...), prolíná se tu romantismus s trochou impresionismu a baroka. Tajemství Lisabonu můžete zastavit v jakémkoli momentu a máte obraz, který můžete bez váhání vystavit v galerii, a není to náhoda: stejně jako postavy odvozují svoji existenci od vyprávění příběhů o své minulosti, pohybují se v oživlých obrazech - výtvarných dílech, která mohla vzniknout v době, kdy žily. (28.09.2013)