Musíme si promluvit o Kevinovi

Paní Dilda je ošklivá žena, kterou potkalo životní štěstí a může místo rozkošné princezny se zlatými lokýnkami vychovávat psychopatického zmrda Kevina. Chlapec je chytrý jako opička, s každým svědomitě vychcává, terorizuje vyjevenou maminku a strká morčátka do drtiče. Už je bohužel na babybox příliš velký a v Klokánku ho nechtějí, protože by určitě tlusté vychovatelce Růže sahal na koule. Každý normální rodič by takového fakana umlátil lopatou a zahrabal na zahradě pod pět stop kompostu, ale na to paní Dilda nemá srdce, přece jen je to její krev. A tak musíte dvě hodiny sledovat životní úděl ženy, která celý život upřímně lituje, že tehdy zvolala: Stříkej do mě, ty samče! Protože má paměť jako slon, střihá v rámci filmové avantgardy jednu vleklou retrospektivu za druhou a jediným vodítkem, kdy se to které desetiminutové zírání do blba odehrává, je kolikrát pouze počet letokruhů pod Dildinýma očima. Nejvíce na to jako vždy vyzrála moje žena, která celý film prospala, pět minut před koncem otevřela oči a znechuceně se zeptala: Co to zas bylo za nudnej blábol? Evidentně ta hloupá nepochopila, že hra barev, koláž chaoticky poskládaných scén a alegorie měly jako celek tvořit těžko uchopitelnou impresionistickou sračku! (05.06.2012)

Takováhle deprese na vás dost možná dýchla naposledy u Requiemu za sen. Z filmu vyzařuje bezbrannost, lítost, ale zároveň neuvěřitelná síla. Po odkoukání si nejeden divák bude lámat hlavu, jak někdo dokáže vést takový boj jedince proti davu, ale neunavit se k smrti. Snímek ovšem zrežírovala žena a hlavní postavou je nešťastná matka, a tak je možné, že pánské publikum se nevcítí do vyčítavých pohledů Tildy Swinton jako jejich křehká (a po zhlédnutí ještě křehčí) polovička. (30.05.2012)

Musím z vlastní zkušenosti potvrdit, že jako antikoncepce nemá Kevin soupeře. A soupeře nemá v současném playlistu kin ani celý film, navíc u jistých osob by se dokonce skutečně dalo debatovat nad tím, kam že daly letošní poroty oči... No nic, ke mně si Kevin cestu našel a dobře udělal, protože pro něj mám přichystaných pět červených parád. Především za dokonalé vykreslení ne zrovna populárních pocitů zmaru, beznaděje, zklamání a smutku. Tolik zhacených falešných nadějí bych nespočítal ani za celou dobu, co umím psát milostné dopisy. Tleskám tvůrcům a zvláště pak kinu Centrál, že se odvážilo učinit další krok, který jej činí výjimečným. (06.04.2012)

Drama o tom, jak je to príma, když se vám narodí citový zmrd. Deptající. Na toho malýho zrůdnýho hada by asi nezabrala ani delegace exorcistů z Vatikánu. Řezat to měla, dokud to přeprala, páč jakmile si chlapec honí u umyvadla a ještě se na vás, když ho nechtěně přistihnete, škodkolibě šklebí uspokojením, jak vám postříká zrcadlo, bude už docela pozdě. No jo, matky a jejich programy. Musím dítě milovat a chápat za každou cenu. A když ho náhodou nemiluju, páč to je citová zrůda, tak se aspoň ze všech sil snažit. Téma teroru naruby, kdy se tentokrát neubližuje a neodpírá láska dětem, ale kde se předmětem šikany a tyranie stala matka, mi přišlo originální a díky tomu i jinak alergizující Tilda Swinton koukatelná. Herecky to výborně zvládla. (21.03.2013)

Na Tildu s očima mimozemšťana jsem vždy trpěla, už od mé oblíbené "Pláže" - a znovu nezklamala, nenapadá mě žádná z hereček, jež by zvládla lépe tuto těžce zkoušenou matku. A nebyla sama, kdo hrál, až mrazilo, potkat Ezru Millera, instinktivně uskočím, stejně tak výborná (ve smyslu napřesdržku) byla obě jeho mladší vydání. Co se týká snímku samotného, mám neodbytný pocit nevyřčených základních kamenů, na kterých se začal stavět Kevinův charakter, vysílám na desítky "proč" a vrací se mi většinou jen vlastní ozvěna. Byla počátkem nenávisti (a zároveň i zvláštně zvrácené lásky) k matce její poporodní deprese, nebo už odmítání dítěte v zárodečné fázi z důvodu ukončení kariéry? Což takhle "škoda každé rány, která padne vedle"? Každopádně by "sedly", přinejmenším v případech naschválů provázených číhavými pohledy, u výsměchů pod křídly otcovy ochrany, při ďábelských proměnách vedoucích k ještě větší nadvládě podělanýho zmetka nad celou rodinou. Možná už bylo vše rozhodnuto geny či psychickou poruchou, stejně si však dovolím tvrdit, že důslednost a jednotnost rodičů by mohla zmírnit i za posledně jmenovaných podmínek otřesné následky Kevinových děsivých činů. Koho zlatíčko Kevin neodradí od rodičovství, měl by si pamatovat alespoň některé varovné signály patologického chování a v zájmu přežití včas kontaktovat jeden z dětských výchovných ústavů - postaru polepšovnu, dítko pak plynule přejde do nápravného zařízení za mnohem méně závažnou činnost, takže má šanci skončit jako slušný člověk mnohem vyšší, než v kruhu milující rodiny. (21.04.2012)