O bozích a lidech

Výborný film o mnišské komunitě v Alžírsku v době propukajících teroristických akcí islamistů. Představuje hluboké podobenství života křesťanských hodnot víry, naděje a lásky ve světě islámu. Přestože je zde křesťanství cizí či nepatřičné, vztah místních s mnichy je oboustranně přátelský, naplňující a přínosný. Dokud se neobjeví náboženský fanatismus ničící vše okolo sebe a burcující podobný fanatismus ze strany vlády. Takový fanatismus nemá základní víru v člověka obsaženou v každém náboženství, bez které není možné soužití lidí, láska k lidem, ani dialog lidí vyznávající jiné názory a hodnoty. Jak se vyrovnat s tímto setkáním, se světem bez pozitivního vztahu ke všemu lidskému? Je možné v takovém světě dále žít se svojí odlišnou vírou, nadějí a láskou? Nebo je lepší zvolit útěk do bezpečí a opustit vše a všechny blízké? (04.01.2014)

Je mi úplne jasné, čo chcel režisér týmto filmom povedať, vždy však ide o to, ako. Vôbec som netušil, že tu bude téma terorizmu tak dôležitá. Úvod sa neskutočne vlečie, ožije to až podrezanými chorvátskymi robotníkmi a vždy keď som si myslel, že sa film konečne rozbehne príde nejaká modlitba (tých je tu na môj vkus až-až) alebo reči o bohu. Tie sú však na mieste, sme v kláštore, ale viac mi sedeli seriózne debaty o situácii, do akej sa dostali a hlasovanie o tom, kto ostáva a kto odchádza. Výsledok je dosť kostrbatý, dramatičnosť sa potláča na úkor kľudnejších pasáží a modlitieb, čo pri dĺžke 120 minút trochu unavuje. Skrátiť to o 20-30 minút a hviezdu by som pridal. 60%. (05.04.2013)

Mohli bychom tenhle film oznacit jako nabozensky. Jenze tohle oznaceni by odradilo celou radu divaku. A tak o tomto filmu muzu mluvit spis jako o filmu o hledani. O hledani viry, sebe sama a moznosti, ktere stejne nakonec vsechny konci stejne. Prave ta (ne)moznost volby je silnym motivem ve filmu Des hommes et des dieux. Mnisi v klastere L' Atlas se vlivem okolnosti museji rozhodnout, zda odejdou ze sveho domova, anebo zda zustanou. Jednim ze zlomovych okamziku je stedrovecerni vecere, kdy mnisi oslavuji prichod Syna Boziho. Misto nej prijde tak rikajic ke stolu nekdo jiny. Nekdo, kdo mnichy donuti premyslet o sile sve viry a o budoucnosti. Dej sice ubiha pomalu, ale vsechno se deje tak nejak prirozene. Proto (a z duvodu toho, ze artove filmy je treba podporovat a sledovat) davam filmu vsech pet hvezdicek. (23.07.2011)

Človek je spoločenská bytosť, potrebuje pre rozvoj svojej jedinečnej osoby spoločenstvo, ktoré ho podrží. Takéto spoločenstvo tvorí aj partia trapistov v severnom Alžírsku. Spolu jedia, spolu sa modlia, spievajú, slúžia dedinčanom, a spolu idú až do konca... Poctivá trpezlivá filmárčina pre trpezlivého diváka, ktorý čaká od filmu niečo viac. Slovo, príbeh jednoduchého života, múdrosť. Ticho. (23.07.2012)

Najpravdivejšia veta príde asi v strede filmu: „Ľudia nikdy nepáchajú zlo tak ochotne, ako je to v mene náboženstva.“ Aktuálne máme takýto názorný príklad v jednom peknom náboženstve zvanom islam. A pritom tí fundamentalisti ani korán nečítali, nepoznajú ho, nerozumejú mu, len sa nechajú hlúpo zmanipulovať. Aj toto tu môžeme vidieť. Pozabíjať ľudí, ktorí nikomu nič zlé nerobia, naopak pomáhajú okoliu, to si vyžaduje naozaj nulové svedomie. Snímok ukazuje skutočné udalosti z jedného neznámeho miesta presvedčivo a zrozumiteľne. Nebyť mnohých modlitebných scén, mohlo to byť aj za 5 hviezd. Predzáverečná scéna s hudbou z Labutieho jazera bola poetická. (04.08.2016)