Sám ve stěně

Jak dlouho vydržíte nedýchat? Tohle je neskutečný, vážně naprosto neskutečný. A tady ode mě máte ještě malej bonus. | ► Sám ve stěně (23.07.2014)

Nebyť kamošky, rozplývajúcej sa nad výkonom, neviem o tomto. Azda hodnotiace nadšenie spočíva v obdive odvahy v kombinácii so zatajeným dychom. Pretože dokument je síce o lezení bez istenia, ale čo prevláda? Silácke reči o úžasnej stene, chápajúcej mame, neskutočnom borcovi a koncentrácii. Syndróm doby zaujímavý zo sociologického hľadiska. Celé to pripomína skratkovitosťou, rýchlosťou a jednoduchosťou skôr reklamu. Polhodina je presýtená slovom. Chválospevy a odrapotané posolstvá. Spoločným znakom je minimálna informačná, vzdelávacia a iná hodnota. Všetko len och, aká to je bomba! Poukazuje sa na ťažkopádnosť včerajška v porovnaní s ľahkonohou a svižnou prítomnosťou. Dnes nastupujú novodobí dobrovoľní skalolezeckí dobrodruhovia-herkulovia. Podstatou filmu je niečo dobovo príznačné - zaujať. Niečím očarujúcim, čo nik iný nevie. Ja to nazývam adrenalínový pop ego underground. Čiže absolútne zaujatie samým sebou, lákajúce nasledovníkov, fascinujúce cieľové skupiny takýchto filmov. Tentoraz ide o to - správne si siahnuť špičkami prstov do uzulinkej škáročky. Jej správne uchopenie delí život sebaistého lezca od neustále hroziacej smrti. (23.03.2014)

Wooooow! ........ (Otevřená pusa)....... (Dlouhé ticho).... Mimo to, že Alex Honnold je naprostý blázen v tom nejobdivuhodnějším slova smyslu, tak tento krátkometrážní snímek je naprosto bravurně zvládnutý, vizuálně působí velmi příjemně a obsahově vyváženě. Řekla bych, že právě tento dokumentární kousek přesně vystihuje podstatu krátkometrážních filmů: Během příjemné stopáže dostanete milý filmový bonbonek s velmi zhuštěným obsahem emocí i informací a zbývající minuty a hodiny, které snímku chybí k označení "celovečerní" - ty strávíte s užaslým údivem a broukem v hlavě. Takhle se to dělá - jeden borec před kamerou, jeden borec za kamerou, a veledílo je na světě! (17.05.2011)

Tak tohle, vážení, je snímek, při kterém se mi žaludek strachy schovával za játra a zatmívalo se mi jak na základce při každoročním školním výletu na zubní oddělení. Dokonale znám okamžiky deset metrů nad jištěním, kdy jsem si, nevěda jak dál, opocený strachy uvědomoval, že to paličkování zase není tak špatná zábava. Oproti tomu lezení ve sto metrech jenom v košili fakt neznám, protože k tomu, abych měl na vrcholu problém trefit se tatrankou do huby mi úplně stačí ta standardní varianta. Taky mi ale není cizí ani ten úžasný pocit jistoty, kdy dokonale znáte svojí výkonnost, popřípadě lezenou cestu a prostě víte, že tenhle šutr vás neshodí a že se nemusíte bát. Pokud si ale, i při vší té jistotě, dovolíte pustit fantazii na procházku, zábava nabývá zcela nového rozměru a Klub přátel chodské krajky má opět zbrusu nového adepta na členství. Alexu Honnoldovi buď vyplivla ta část mozku, která je odpovědná za paniku (mě funguje na jedničku), nebo má sebeovládání a schopnost koncentrace jak mistr Yoda při teleportaci na latrínu. Co mu ale, k jeho velké cti chybí zcela jistě, je namachrovanost a strojenost. Pět hvězd jak dělo a co že je vlastně ta filmařina? (03.12.2012)

1165. hodnocený film: Krásný dokument o muži, který jako jediný na světě dokáže sám a bez jištění vyšplhat na stěny okolo 600 metrů vysoké. Dělalo se mi ze záběrů docela nevolno a ještě, když onen horolezec dostal malý záchvat paniky. 5* musím dát, protože jsem tak napínavý dokument dlouho neviděl. 5* (22.01.2012)