Malej Quinquin

V průběhu sledování jsem se musel několikrát štípnout, jestli se mi to snad nezdá. Přece jen jsem znal poněkud jiného Bruna a hlavně ne seriálového. Proto mi „malej Kenkén“ připadal tak hrozně zvláštní. Ale zvykl jsem si a to skoro na všechno, včetně bizarního hereckého ansáblu a příběhu, který začíná a končí, tak trošku jinak, než jak ho povětšinou známe. Dumont je opravdu úplně někde jinde a tímhle seriálem to jen a jen dokázal. (27.09.2016)

Zákeřná hravost. Tak bych stručně shrnul formu televizního projektu, který mne po 200 minut neskonale bavil, a to i za cenu, že hláška "zlo je mezi námi" čím dál tím více znepokojovala a v závěru zůstala nepopřena. Dumont vsadil na podvratnost, na kterou přistoupí jen někteří. Je otázkou, jak moc se chce posmívá, nebo ukazuje posměchy. Scéna v kostele je bravurní divadlo, objetí ústřední dětské dvojice krása. (13.07.2014)

V celovečerním uvedení působí seriál poněkud natahovaně a snesl by drobné zkrácení. Jinak mu toho ale moc nevytknu. Scénář je prakticky vidláckou detektivkou, vyprávěnou jako prázdninové dobrodružství "drzého smrada" Quinquina a vyšetřování dvou dokonale tupých policistů, z nichž jeden nápadně připomíná retardovaného vesnického Columba pofrancouzsku. Kamera i střih na mě působily až realisticky strnule a vzdušně. Počet narážek na duševně choré, černé a muslimy mi přišel přinejmenším podezřele vysoký. 9/10 [KVIFF 2014] (11.07.2014)

Místy jsem se výtečně pobavil spíše než že bych se konstantně dobře bavil. Ona vůbec otázka, jak komu zdejší značně specifický (ne)poměr "jakože detektivky/jakože dětského prázdninového dobrodružství/jakože absurdní bereme-se-vážně komedie" sedne. Nejeden sympaticky nijak do popředí cpaný "humor" sice právem aspiruje na status kultovního (ano, kupříkladu scéna v kostele ze závěru první epizody), ale krom toho Dumont dává i dosud netušené významy řčení "opakovaný vtip není vtipem"; přeci jen v některých případech sledovat nezdařilý running gag napříč čtveřicí mnohdy i vatou vyplněných epizod je útrpné. A ostatně stopáž... Proč to prostě není celovečerák s běžnou délkou, když by to zkrácením nic netratilo? Ba spíše naopak. (09.12.2014)

Kamil Fila o tom někde napsal: „…film/televizní série Malej Quinquin od Bruna Dumonta, což je heslovitě řečeno velmi podivná detektivka s postiženými lidmi.“ A má pravdu, normální tam není téměř nikdo, jedině snad děti. A koně, krásní, bílí. Krávy už tolik ne. Normální není ani hlavní vyšetřovatel a jeho kolega. První trpí jakýmsi extrémním tikem a to se odráží i v jeho mluvě. Dává na střechu policejního auta majáček, přičemž tam již jeden fixní je, paráda! Už jen tohle mne hřeje u srdce. Když někdo neotvírá dveře, originálně si s tím poradí. Jeho posedlost ženami je značná. Jeho mladší kolega řídí policejní káru a jeho styl řízení je nezapomenutelný, hlavně rozjezdy má propracované - snad jen jednou neudělá svůj manévr. Tento kolega většinou zrekapituluje, co vše se již událo, zopakuje, že je to neuvěřitelné a tím jeho dedukce končí. Zopakování se hodí, např. veterinářovi není rozumět téměř vůbec. Je totiž taky mimo, ale profík. Vše se odehrává na vsi mezi sedláky a lidé jsou tam … poněkud degenerovaní. Alespoň někteří poněkud hodně. To mi divné nepřijde, u nás na chalupě v Lužických horách vypadají ti lidé ze statku stejně – těžko říct, co se za zdmi těch usedlostí děje. Ano, scéna v kostele je boží. A venku se dovíme, že naše budoucnost je v dětech. S přibývajícím dějem přibývá mrtvol a přestává to být taková sranda, k čemuž to na začátku svádí. Jsem rád, že se autoři nevydali cestou zobrazování zločinu samotného – zkrátka vraždy nevidíme, vidíme vždy policii, jak přijíždí na místo činu. A to chce kuráž, toto nevydojit. Rozhodně nejde o čistou detektivku, ani o čistou komedii, je tam prolínání do všech možných směrů. A láska mezi Quinquinem a Evou (hlavními dětskými hrdiny)? Je bezvýhradná a nad takovou není. Už dlouho jsem nebyl tak nadšen. (05.01.2015)