Svrdlin

Ač ukotveno dějem do (zákoutí) krajiny a s nemalým počtem figur, jde de facto o sevřený a komorní příběh s několika klíčovými postavami, kterým jeden souboj neumožnil rozehrát jejich jiné, vnitřní drama. Žánrovka, která mne nepustila. A s výtečně komponovanou ústřední melodií, která ví, kdy má zaznít.

Po skončení posledního, pátého, filmu jsem si přál, abych spolu s režisérem mohl nahlížet do života černošské komunity ve VB ještě znovu – opětovně se vydávat do ulic, domků, do vyprávění, která si naštěstí nezakládají na nadměrné hře s retro stylem, v popředí stojí vždy aktéři, dramatické postavy, jež mají v sobě uvěřitelnost a autenticitu. Líbí se mi ta nedořečenost. Že pouze vstoupíme do života, nahlédneme, chvíli jej sledujeme, ale pak už přijdou na řadu závěrečné titulky.

Fran Lebowitz má schopnost okomentovat prakticky cokoliv, což sice nabídne Martinu Scorsesemu až bezednou možnost výběru, současně vede i k jisté dramaturgické rozkročenosti. Ačkoliv jednotlivé epizody mají svá hlavní témata, čas od času se od nich – takřka až nepatřičně – odchází. Ne že bychom ztrácely důvod se smát, ale můžeme se ztratit při cestě s Fran za poznáváním New Yorku. I když... i s tím New Yorkem se to má obdobně jako s přístupem k tématům epizod. Je a není důležitý. Je a není v centru pozornosti. De facto málokdy stojí v prvním plánu. Neznamená to, že bychom proto měli projekt hůře hodnotit, ale leckomu to nenaplní očekávání. V první řadě Scorsese dává prostor samotné Lebowitz – jejím názorům, jejím historkám, její osobnosti. Jenže díky tomu, že je natolik propojena s místem, v němž pracovala a pracuje, žila a žije, tedy New Yorkem, se leccos dovídáme i o této metropoli. A o proměnách. Protože o vývoji, změnách, vlastně jaksi kriticky nahlížených, i tento dokumentární projekt je. Podstatné pro jeho přijetí, resp. míru kladného přijetí, bude, jak moc si sednete s Fran Lebowitz. Humor asi nebude takovou překážkou, je sympaticky jízlivý, nikdy ne však urážlivý. Upřímný, ale ne účelově „nekorektní”. Jen jej může být vlastně až moc. A občas lze vyčíst, jak si ho Lebowitz připouští – jaksi ustupuje od potřeby vyjádřit myšlenku přesně, jen proto, aby ji vyjádřila vtipně. Když ale tohle přijmete, vznikne prostor ani ne čtyřhodinový, který můžete naplnit setkávání s ní, v podnicích a ulicích New Yorku, prostor, kde si z každé epizody lze odnést pár postřehů pro další parafráze či citování, nebo alespoň (nebo vlastně především) postřehy, které popostrčí k vlastnímu zhodnocení společenských fenoménů a proměn.

Pro širokou veřejnost tento film rozhodně poslouží dobře. Čím víc jste už o Trnkovi věděli, tím méně vás bude film bavit. Mohlo by to znít logicky, ale zásadní nedostatek filmu je, že se těžiště pozornosti nemálo posouvá směrem k interpretům filmu (francouzský režisér a Tereza Brdečková). Tematicky se víc soustředí snímek na Trnku a jeho začlenění do politického kontextu – doby – (ne)spolupráce s režimem, prakticky nijak neřeší řemeslnou dovednost, způsob vyprávění, technologii a animaci jako takovou. (Čili pro skutečné zájemce o animovaný film toto bude projekt notně vyprázdněný.)

Do mysli se mi vkrádá sousloví "hezké obrázky". Na film se mi dobře dívalo. Jan Svěrák je jeden z našich nejlepších řemeslníků. Umí dostat do záběru mnohdy krásu i něco, co bolí, škrábe, nebo na stranu druhou rozesmívá. Jenže ve svém filmu "Po strništi bos" takových kontrastů není moc. Hodně se tu probírá dramaturgie - vyprávění. Epizodičnost mi jako taková nikdy nevadila, pro Svěráka je navíc typická, ale zde opravdu nedojde k "naplnění". Kdyby některé scény odstranil, jiné přidal, vlastně by to s velkou pravděpodobností nemělo na nic v ději vliv. Osobně už mám navíc i problém s Oldřichem Kaiserem. Od doby, kdy jej všichni chválili v Tmavomodrém světě, se občas Kaiser objeví v takové té zádumčivé, charismatické roli silného (správného) chlapa. Vypadal před kamerou skvěle, což o to, ale je to už škatulka, která mi vadí. Nehledě na to, že sama ta figura ve filmu byla naprosto papírová.

Klidně to přiznám - do kina jsem šel s velkým obavami. Předsudek, že bude "Hurvínek" stejně špatně napsaný jako "Kozí příběh", má očekávání táhnul do bodu mrazu. Realita je však jiná. Opačná? To je asi silné slovo, ale každopádně stěží budu moci "Hurvínak" mít jako výukový materiál, jak nepokazit scénář. Těch chyb tam není zase tolik, spíše jde o místa, která očividně nikdo moc neřešil, neb jde o detaily. Je jich škoda, ale na stranu druhou neuráží diváka. Film není ani nevkusný jako "Kozí příběh". Co mě však překvapilo, s čím jsem nepočítal, že bude film tak nudný. Možná za to může ta jedna jediná lokalita, ve které se zápletka odehrává. Možná za to může zápletka sama o sobě, protože by vystačila ne jednu epizodu Večerníčku (krásně), na celovečerní film sotva. Autor v nějakém rozhovoru mluví o psychologii postav a originalitě. Nevím, kde jsem obé měl hledat. Jestli tedy psychologií nemyslí fakt, že otec moc nevěří svému synkovi, aby později poznal, že vlastně klučina umí být i docela odvážný. A oba, i když se běžně docela "hádají" (tak jde o puberťáka a tátu, co byste chtěli asi jiného), tak se mají rádi. Tím psychologie končí. No a originalita je velmi ošemetné slůvko. Dokážu si představit, že někde na Západě (bude-li se tam někdy tenhle film hrát), budou asi koukat na to, jak podivně ten táta vypadá, dost možná zaujme svět prostředí oživlých loutek (ty se mi vlastně docela líbily i výtvarně). Jinak můžete všechny krůčky předvídat. A určitý nezájem jsem cítil i v kině. Když opomenu ty děti, co s rodiči odešly během projekce, snad jen na dvou místech jsem zaznamenal nějaké emoce. Mám z toho opravdu zvláštní pocit. A to jsem se vyhýbal hodnocení výtvarného řešení figur. To je velmi citlivá záležitost pro někoho, kdo s Hurvínekm vyrůstal. Můžu však říct, že Hurvínek (i s dabingem) dopadl vlastně dost dobře. Taťulda je takový hodně nemastný a neslaný a vlastně i nesympatický. Věkový a vizuální "upgrade" u Máničky se však minul účinkem, budeme-li se na ni dívat jako na Máničku, kterou známe. Její hlas se k figuře vůbec nehodí. A i když bude mít v zahraničí jiný dabing, jeji chování, herecká akce a vůbec nějaké místo v dramaturgii je prakticky nezajímavé. O paní Kateřině raději ani nemluvím... Animace jako taková však funguje dobře, může za to jistě i mezinárodní tým, je to dobře odvedená práce. Jen mě to celé nebavilo. A nevím, jestli je to lepší, než kdyby mě film podráždil nějakou větší odvahou.

Bez studu začnu s prohlášením, že jde o jednu z nejpovedenějších filmových pohádek od roku 1989. Nellis se podařilo totiž napsat scénář, který nemá proluky, ale ani zbytečně nesází na jednu akci za druhou. Nebojí se jít obsahově hlouběji, než by s ohledem na jeho vizuální poutavost vlastně musela, především však nedělá žádné skopičiny, i když se humoru nevyhýbá. Velký vklad představuje casting - naprosto funkčně vybraní herci, Issová je k zulíbání, díky své milé přidrzlosti. A jako takový bonus vnímám profesionálně zvládnutou práci s kamerou, hudbu, vůbec výběr scenérií.

Nečekal jsem, že se někdy u filmu Kim Ki-duka tak nasměju.

Nevím, zda je dobré začít komentář k filmu slovy "Tak nevím...", ale ono tohle slůvko se k vystižení mých pocitů hodí asi nejvíce. Nevím, jak to tvůrci mysleli. Seriózně? Ironicky? Jako pohled do dospívání, nebo se jim zalíbilo natočit něco trošku bubu, ale na festivaly se hodí opepřit to hlubokomyslností? Ukoukal jsem a to především díky hereckým výkonům. Asi se na to ještě jednou podívám, to abych se mohl soustředit pouze na mdloby postav a počítat je - protože tohle jistě bude film s největším počtem omdlení v historii kinematografie.

Nádhera