BE13

Kamil Fila o tom někde napsal: „…film/televizní série Malej Quinquin od Bruna Dumonta, což je heslovitě řečeno velmi podivná detektivka s postiženými lidmi.“ A má pravdu, normální tam není téměř nikdo, jedině snad děti. A koně, krásní, bílí. Krávy už tolik ne. Normální není ani hlavní vyšetřovatel a jeho kolega. První trpí jakýmsi extrémním tikem a to se odráží i v jeho mluvě. Dává na střechu policejního auta majáček, přičemž tam již jeden fixní je, paráda! Už jen tohle mne hřeje u srdce. Když někdo neotvírá dveře, originálně si s tím poradí. Jeho posedlost ženami je značná. Jeho mladší kolega řídí policejní káru a jeho styl řízení je nezapomenutelný, hlavně rozjezdy má propracované - snad jen jednou neudělá svůj manévr. Tento kolega většinou zrekapituluje, co vše se již událo, zopakuje, že je to neuvěřitelné a tím jeho dedukce končí. Zopakování se hodí, např. veterinářovi není rozumět téměř vůbec. Je totiž taky mimo, ale profík. Vše se odehrává na vsi mezi sedláky a lidé jsou tam … poněkud degenerovaní. Alespoň někteří poněkud hodně. To mi divné nepřijde, u nás na chalupě v Lužických horách vypadají ti lidé ze statku stejně – těžko říct, co se za zdmi těch usedlostí děje. Ano, scéna v kostele je boží. A venku se dovíme, že naše budoucnost je v dětech. S přibývajícím dějem přibývá mrtvol a přestává to být taková sranda, k čemuž to na začátku svádí. Jsem rád, že se autoři nevydali cestou zobrazování zločinu samotného – zkrátka vraždy nevidíme, vidíme vždy policii, jak přijíždí na místo činu. A to chce kuráž, toto nevydojit. Rozhodně nejde o čistou detektivku, ani o čistou komedii, je tam prolínání do všech možných směrů. A láska mezi Quinquinem a Evou (hlavními dětskými hrdiny)? Je bezvýhradná a nad takovou není. Už dlouho jsem nebyl tak nadšen.