Elektra a její pravda

Před tím, jak dokázal Jancsó zinscenovat pohyb na mizanscéně do obrovské hloubky pole, se stovkami komparzistů a mnohdy v několikaminutové délce záběru, nikdy nepřestanu smekat klobouk, přičemž právě Elektra je film na tomhle formálním základu primárně postavený. Jako vedlejšák je to také intelektuální alegorie, přenášející slavné antické drama do kontrastu se současnou politicko - etickou studií, která se ale vinou narativní monotónnosti a absence jakýchkoli dynamizujících motivů (vyjma zajímavého závěru) většině diváků výrazněji pod kůži nedostane a zbytku způsobí klidný a nerušený spánek. Nutno dodat, že film jsem sledoval v rámci předmětu maďarské kinematografie ráno po náročné noci a třech hodinách spánku (není nad to studovat cokoli v Brně), a přesto jsem u něj usnul opravdu jen na chvíli. :-D To bezesporu svědčí o nemalé, byť skutečně těžce docenitelné kvalitě... (28.10.2016)

Postavy dalšího Jancsóova snímku nejsou až na Elektru nijak blíže představeny, takže jsem se v nich dlouho velmi špatně orientoval, natož abych si k nim vytvořil nějaký vztah. Ale možná i to byl Jancsóův záměr. Maďarský režisér totiž tentokrát využil antických vzorů, které převedl do neurčité maďarské pusty a svojí symboliku učinil ještě doslovnější. Aigisthos balancuje na vratkém kouli nesené davem, ocitá se (doslova) v síti atp. Antický časoprostor je narušen nejen umístěním děje filmu do Maďarska, ale také využíváním současných předmětů (například ruční pistole). V závěru je symbol fénixe nahrazen červeným vrtulníkem, který potvrzuje, že film ve skutečnosti není o antice, ale o současnosti, nebo snad, že jeho tématika je univerzální a věčná. Z hlediska stylu zašel Jancsó ještě dál než ve svých předchozích filmech; záběry trvají několik minut a mizanscéna podléhá komplikované a promyšlené choreografii. Přestože se jí účastní několik desítek protagonistů, tentokrát tance pozorujeme až ve druhém či třetím plánu, jako pozadí dramatu odehrávajícího se nám přímo před očima. Divácky se bohužel jedná o poněkud náročný (a ne úplně zajímavý) zážitek. A to i v případě, že jste obeznámení se zbytkem Jancsóovy kinematografické tvorby. (20.02.2012)

Nadčasové myšlenky o spravedlnosti, krutovládě či odvážné vzpouře proti útlaku ke mě z této originální filmové adaptace starořecké divadelní hry silně pronikly. Stejně tak samotné zpracování budilo ve mě dechberoucí pocity. Tu folklorní, taneční, občas až lehce cirkusovou stylizaci s vojáky, jezdcemi, tanečníky, koňmi, holuby a orly či lidovým zpěvákem zde Miklos Janscó se svým štábem zrežíroval do nádherného divadélka, rozehraného v sérii několika dlouhých dynamických záběrů uprostřed přírodní mizanscény. Ta je zaplněna v doprovodu všech myšlenek a rovněž působivého herectví Mari Törőcsikové natolik úchvatným děním, až divák v jistých chvílích neví, co má dřív sledovat. ALE... s Elektrou mám úplně stejný problém jako s francouzským Soudcem a vrahem. I zde se z mimořádného filmu v posledních minutách stává primitivní komunistická agitka. Jancsó se svým levicovým smýšlením rozhodně nikdy netajil, ale zatímco ve svém jiném filmu Lid dosud prosí (1972) se zaměřuje na téma revoluce prakticky celý film a ideologickou linku neskrývá, zde k tomu zneužívá prastarou divadelní hru, myšlenkově nabitý příběh o odvaze jít proti davu předvádí v silně nadčasových konotacích, aby pak v posledních minutách vyvalil na diváka doslovní propagandu socialistické revoluce. To Janscóovi neodpustím, takže plný počet hvězd se nekoná. 85% (02.02.2021)

Film ze začátku vypadá dosti podvratně, ale veškeré naděje na vytvoření si paralel se současnou situací v Maďarsku zabije ideologicky hodně poblitý konec. Nehledě na to, že Jancsó je jedním z režisérů, jehož filmy časem strašlivě ztrácejí, podobně jako Antonioniho. (garmon tu k tomu napsal něco, co si myslím tak nějak taky.) (19.11.2011)

Tak nevím, zda své zklamání dokážu slušnými slovy vyjádřit. Každý superlativ, který by mne napadl, bych mohla naroubovat na drama Elektry. Hodinu jsem nevěděla na co se dřív dívat: tvář Mari Törőcsikové, skvěle zvládnutý komplikovaný prostor před kamerou, délku nekonečných záběrů a snímání kamery, choreografii scén fascinovaných folklorem a rituály, jednotu času, místa a prostoru, jistě nelehkou práci s davem lidí a zvířaty vždy zároveň v několika plánech, inspiraci divadlem, mnohé intertextové odkazy…všechny ty písně! Nadšením jsem ani nedýchala, neschopná se odrhnout od obrazů. Moc ráda bych se mýlila, ale pětihvězdičkový film, který jsem považovala za odvážnou politickou metaforu, poslední scéna devalvovala v prachsprostou revoluční agitaci a pro mne proměnila ve zklamání roku. Dlouho jsem nevěděla, jak film ohodnotit, ale protože mi z hlavy nemizí, dám přednost okouzlení formou před výpovědí. Ovšem na mém znechucení to nic nemění. (19.10.2011)