Bellflower

Parádní první část, hned od začátku mě to vtáhlo, ale zhruba v půlce přišel střih, probrala jsem se z opojení a nedokázala se tam vrátit. Jak Evan zarostl nebylo to prostě ono:-) Není to dokonalé, ale autor řekl, co říci chtěl, i když bych s ním polemizovala. Každopádně to musím vidět znovu, aby mi docvaklo pár věcí. Ale obávám se, že Bellflower mohou dát 5* jen chlapci. (02.02.2012)

Na kapitoly rozdělený Bellflower je osobitým filmem o lásce, o (ne)stálosti lásky, o nevěře, o nemožnosti smazání vzpomínek, o tom, zda vůbec něco znamená fráze I love you, o mladické nerozvážnosti nebo třeba o tragických důsledcích chování v prostředí sexu a citové frustrace. Ale určitě i o dalších tématech, o všem nebo taky o ničem. ~ Film můžeme rozdělit na dvě téměř stejně dlouhé poloviny, které jsou jako den a noc nejen z hlediska posloupnosti narace, ale i díky žánrové proměně. První půlka je víceméně ve znamení harmonického poznávání se Woodrowa a Milly a pěkně ztvárněného milostného vzplanutí mezi nimi, dává však tušit temnou druhou část filmu. Ta se nese v depresivním duchu, romanci střídá až hororová atmosféra, lineární vyprávění zas časově zpřeházená mozaika vypjatých scén. Krvavý, až skoro apokalyptický závěr, kdy se Woodrowovy představy mísí se skutečností, je na můj vkus krapet zmatený. Co vše způsobí jedno okouzlení druhým pohlavím!? ~ Při výborně zvoleném soundtracku nabíhají asociace s nedávno natočeným Drive), v jiných místech zase s Vanishing Point. Za zmínku stojí i vynikající kamera, barevné filtry, vlastně celá výtvarná složka. ~ Velmi efektní, nezávislý počin Evana Glodella, jenž si Bellflower sám napsal, zaplatil, zrežíroval i ztvárnil jednu z hlavních rolí. Na debut více než slušný! (28.12.2011)

Plamenomet u magorů doma... ho ho ho, jasný spojler od samotného tvůrce. Už z prvních záběrů je jasno, že hoši nebudou moc v cajku a následujících několik scén dojem podtrhne - posedlost plamenometem a Mad Maxem slouží s pomocí hektolitrů chlastu jako jediná "smysluplná" náhražka nicoty jejich existence (nevšimla jsem si, že by tam kdokoli chodil do práce) a divákovi se tak vtírá děsivá otázka: "Kolik může být na světě takových nedospělých chlapů, co se zaobírá postapokalyptickými kravinami s vážností pracovního pohovoru?" Odpověď snad ani nechci znát. Není divu, že se něčeho hlubšího ve svém mizerném životě chytí jak tonoucí stébla a pokud jim mezi prsty vyklouzne, ohlásí se fááákt ošklivý, neléčený depky. A řešení? Jedno by tu bylo, třeba to podle Aidena: Dokážeš si představit, jezdili bysme na místa a parkovali tak, aby to vypadalo cool, poflakovali se s cigárem, opírali se o auto a vypadali cool a nechali lidi na nás civět. Mohli bysme se zfetovat, uprostřed divočiny, jet 150 mil v hodině nazí po dálnici, vyklánět se z oken a střílet z brokovnice po značkách a zasranejch památkách a zajících... Ubožáci, chtěli by vypadnout od všech těch sraček a nechápou, že se potáhnou za nima... Když nemám šanci se absolutně s kým ztotožnit, mívám velký problém s hodnocením. K původním dvěma hvězdám za zajímavý vizuál, civilní projev Evana Glodella (včetně jeho nakažlivého pochechtávání) a deptající, přiléhavou hudbu přidávám další, za mementní přínos k průseru popsaném jako dravá vize nedospělosti a fanatické egocentričnosti vycházející z krize maskulinity v současné společnosti, protože, jen když už se někdo začnete ládovat totálníma hnusárnama bez nebezpečí smrti hladem, něco je špatně. (02.05.2015)

Jeden z těch filmů, u kterých není vůbec na škodu se trochu ožrat a nechat se unášet atmosférou. Bellflower je hodně cílen na pocity a prožitky hlavních hrdinů, které přenáší na plátno mimo jiné pomocí silných obrazových filtrů a výrazného melancholického soundtracku. Příběh ztracené generace odehrávající se v brakových kulisách je v přímém souladu se zálibou ústředního dua v postapokaliptickém Šíleném Maxovi. (05.01.2015)

Dáte mi dúfam za pravdu, keď poviem, že chovanie postáv s ktorým sa neviete stotožniť má dosť negatívny vplyv na celkový dojem, aj keď to možno objektívny problém filmu nie je. V Bellflowerovi to bolo okrem trochu pomalého tempa asi jediné čo mi vadilo, ale nemôžem si odpustiť odzrkadliť to v hodnotení. Postavy mi svojou popudlivosťou občas takmer pripomínali deti. A tiež nemám veľmi rád vyjadrovanie v ktorom sú najčastejšie používané slová dude, shit a like. Že film oplýval inakosťou a dobrou hudbou nepopieram, ale od nezávislákov sa to už predsa celkom očakáva, nie? (23.11.2013)