Blue Bird
Modrý vták
Režie:
Gust Van Den BergheScénář:
Gust Van Den BergheKamera:
Hans Bruch Jr.Hudba:
Michelino BiscegliaObsahy(1)
Snímek Modrý pták je volně inspirován stejnojmennou divadelní hrou Maurice Maeterlincka. Také zde jsou hlavními hrdiny dvě malé děti, režisér filmu nicméně zasadil příběh do Afriky, konkrétně do Toga. Bafiokadié a jeho sestra Téné jednoho rána opouštějí svou vesničku ve snaze nalézt svého ztraceného modrého ptáka dříve, než skončí den. Na cestě však nacházejí mnohem více – setkají se tu se zemřelými prarodiči, musí bojovat proti duchovi lesa a dostanou několik neocenitelných rad od „šéfa rozkoše“. Během putování za dospělostí tak ztrácejí svého ptáka, ale získávají poznání. Neméně originální je zpracování tohoto vysoce stylizovaného snímku. Jeho magie a přitažlivost vycházejí z kombinace vizuální složky (snímek je uváděn ve formátu supercinemascope a zahalen do modré barvy) a hravého, bezprostředního, ale zároveň amatérského herectví obou dětí i ostatních hrdinů filmu. Van den Berghe ke snímku poznamenává: „Jeden den je jeden život.“ (MFF Karlovy Vary)
(více)Videa (1)
Recenze (20)
Tento pomalý a pro diváka téměř nekonečný sled modrých záběrů, na nichž se čas od času možná i něco pohne, mě moc nezaujal. Musím se přiznat, že kromě originality zpracování a místy vložených scén s "africkým humorem" by nebylo na tomto filmu co hvězdičkovat. Ale zato se u toho krásně spí... [MFFKV 11] ()
Zkraje projekce břinkne člověku v hlavě vzpomínka na „dětské“ íránské filmy, záhy však pochopí, že se ocitl v odlišné umělecké dimenzi, dimenzi, kde to, co neexistuje (mrtví, nenarození) je přítomno v existenci, a naopak, to, co existuje, má na dohled své minulé i budoucí nebytí. Je pozoruhodné, jak prostými prostředky režisér konstruuje magicky osmotickou cestu tožských dětí, během níž se bytí s nebytím vzájemně nahmatávají a jež je konána paralelně v zemité realitě (rušivé momenty konceptuálního světa dospělců) a v realitě metafyzicky filozofující; každá z cest se pak uzavírá vlastním koncem. I když bych mohl film nahlédnout i odjinud, působí - na mě - hlavně jako pobídka k úvahám o existenciální pozici člověka, již prchavá vidina modrého ptáka, ať už mu přiřkneme jakoukoli symboliku, možná příjemně ozvláštní, ale nezmění. ()
no tak já nevím... proč toihle dávali do velkého sálu? dovedu si představit, že někdo i toho nezaklimbal, ale já to nebyla. Jedna hvězda za originální pojetí, jinak tedy nic pro normálního smrtelníka. Čas u tohohle filmu utíkal tak neskutečně pomalu, že bych to tak potřebovala před uzávěrkami, ale jinak na umření :( ()
Buď je to geniální nebo odpad a já se pořád nemůžu rozhodnout. Dvě černošské děti (pěkně maminkou vykoupané) hledají modrého ptáčka, který jim utekl, potkávají mrtvé prarodiče (skvělá dědečkova píseň o tom, jak je všechno mrtvé), ještě nenarozené děti s rozkošnými čepičkami a tatínka vezoucího na motocyklu rakev (kterou použije dřív než čekal). To všechno je stále modré a neskutečně širokoúhlé. Občas jsem usínala, ale stejně to mělo takovou zvláštní (patrně modrou) náladu, která ve mně přetrvává a díky níž nemůžu celý film úplně zatratit, i když absolutně netuším, co tím chtěl autor říci. ()
Podobný filmový žánr putování zemí za poznáním mají třeba v íránské kinematografii, ale tam to alespoň mají uvěřitelně zpracované. Tady je obraz širokoúhlý jak pro Cineramu, vše snímáno přes modrý filtr, takže člověk má postapo pocity či že se to odehrává v zimě, náklaďák tam z levé strany obrazu do pravé přejíždí zpomaleně snad pět minut, a děti vždycky někam přijedou, pronesou nějaké moudro jako "Všichni ptáci odlétají.", potkají se s mrtvými prarodiči, nenarozenými dětmi (že tady někdo viděl tu ruskou pohádku?), zahrají si fotbal, dojdou k moři, a to, co šli celý den, najednou za minutku zvládnou zpátky, maminka je opět vykoupe (10 minut jako na začátku), složí prádlo (5 minut) a je kaněc filma. Nemám tenhle nicneříkající art stylu „diváku, vyber si, co chceš, sám nevím, co říkám“, nemám jej rád. ()
Reklama