Jako bych tam nebyla (festivalový název)
-
As If I Am Not There
-
Vlastně tady nejsem
(festivalový název)
Drama
Irsko, 2010, 109 min
Režie:
Juanita WilsonObsah
-
Celovečerní debut talentované irské režisérky Juanity Wilsonové, jejíž první krátký snímek The Door byl oceněn Oscarem. Jakým způsobem člověka poznamená válka? Jak je vůbec možné se vyrovnat s tím, co jedinec prožil a jak se zachoval? Mladá učitelka vyjíždí ze Sarajeva za prací do hor. Druhý den je zajata jugoslávskými vojáky a deportována do zajateckého tábora. Velmi sugestivní a intimní pohled do psychiky dívky, která se náhle stane obětí. Snímek sugestivně ukazuje nejistotu válečného konfliktu, v němž není vůbec jisté, kdo přežije zítřejší den. (FebioFest) -
Život mladé učitelky se změní poté, co do její vesnice vtrhnou ozbrojenci a spolu s dalšími ženami ji uvězní ve skladišti v odlehlém bosenském regionu. Pravá noční můra však začíná v okamžiku, kdy si ji vojáci vyberou, aby je „zabavila“... (Cinema Mundi)
Komentáře uživatelů k filmu (9)
-
POMO
Ekvivalent k filmovým svedectvám o utrpení v koncentračných táboroch. Surová, tichá dráma o zverstvách, stváraných na ženách (a dievčatkách) v Bosne a Hercegovine medzi rokmi 1992 a 1995. Očami mladej ženy, ktorá sa ocitla v nesprávnu chvíľu na nesprávnom mieste. Skoro celý film sa odohráva v tábore pre ženy, v dusnej atmosfére, na pustom priestranstve s tromi barákmi. Väčšina nepríjemných vecí (zabíjanie, znásilňovanie, ponižovanie) sa odohráva mimo záber, ale dôjde aj k jednej naturalistickej scéne - a dlhšej než je divákovi príjemné. Minimalistická Natasa Petrovic v hlavne roli postačujúca, Skarsgardove cameo potešilo. V závere sa film z deprimujúceho svedectva z lágru mení v úvahu o následkoch hrozných činov, s ktorými hlavná postava nielen že bude musieť žiť v spomienkach, ale ich bude musieť prijať za vlastnú krv v rodine... 4* dať nemôžem - druhá polovica filmu (pomer s kapitánom) je v psychológii postáv a ich konania menej dôveryhodná. I tak sa ale jedná o silný, nezabudnuteľný zážitok, po ktorom sa vám nebude ľahko zaspávať.(2.3.2012)
-
pm
Ano, u velmi působivého debutu Juanity Wilson se mi nabízí srovnání s dramatem V zemi krve a medu Angeliny Jolie, tím spíše, že jsem je viděla s odstupem dvou dní: je zajímavé, jak se emancipované ženy ze západního světa snaží do svědectví o holocaustu šroubovat romantizující podtón, který v konečném důsledku dopad výpovědi rozmělní.(14.3.2012)
-
Ekser
Bez váhania dávam tomuto filmu 5, aj keď miestami má pomalé tempo, ale to je skôr zámer, aby sa divák lepšie vžil do situácie. Príbeh mladej učiteľky ma miestami doslova vytáčal.(29.10.2011)
-
Hedka
Som v rozpakoch a uvažujem čo napísať. Film som práve dopozerala a predychávam to. Mám pocit, že môjmu žalúdku to potrvá, kým sa upokojí. Pri žiadnom filme mi nebolo tak fyzicky zle ako pri tomto. Minimum slov a drsné živočíšne, či naturalistické scény sú silným atakom na emócie. Zvláštny film. Aj keď má niektoré nedostatky (napr. dosť nepresvedčivý ženský komparz) je to silné svedectvo a obrovský výkričník proti vojne a proti zhmotnenej Zlobe v ľudskej koži. Záverečná nádej je odzbrojujúca, liečiť zlo láskou nie je jednoduché ......(4.11.2011)
-
dopitak
Cinema Mundi 2012. Křiklavá a neúprosná obžaloba především maskulinního světa natočená podle skutečných událostí odehrávajících se v průběhu bosensko-srbské války svou naturalistickou přímočarostí téměř přikovala diváky v sále. Více tady.(2.3.2012)
-
Lukin413
_CINEMA MUNDI_ Film, kde většina emocí je zprostředkována neverbálně, je založený na hereckých výkonech. Ty jsou bohužel velmi nepřesvědčivé a tak prázdné pohledy žen vyznívají na prázdno. Film nemá pořádnou zápletku, plyne, nakousne několik témat, ale žádné uspokojivě neukončí. Tady asi zaúřadovala přílišná snaha držet se epizodické knižní předlohy (jak jsem vyrozuměl z diskuze po projekci, jedná se o rozhovory s ženami z těchto lágrů). Jednu hvězdičku za občas zajímavou kameru a krásné exteriéry, druhou za odvahu nezkušené tvůrkyně natočit film v cizí zemi, v cizím jazyce, o silné dějinné epizodě této země.(6.3.2012)
-
Moy
Tento film na mě velmi zapůsobil, a to hlavně tím, že působí velmi uvěřitelně a autenticky. Pocity hlavní hrdinky nejsou většinou prezentovány nahlas, takže zde nejsou nějaké expresivní emoce, které by působily přehnaně. Skutečně si dokážu představit, že pocity žen, které tento příběh zažily na vlastní kůži, byly podobné. Slabinou filmu je ovšem děj, který moc nikam nespěje a po něčem, co by se dalo považovat za rozuzlení, nečekaně následuje další zápletka.(24.5.2012)
-
SelfishMan
O válce, ale bez onoho bitevního ryku nebo politických pletek, zaměřené spíše na to, co se dělo v pozadí, mezi lidmi a v lidech. Člověka režisérka nijak nepoučovala kdy, kdo je kdo a kdo je na čí straně, kdo je jaké národnosti, ale dost drastickým způsobem odhaluje zvěř co se skrývá v lidech. Takřka beze slov, jen z pohledů a situací byla na člověka pomalu přenášena ta depresivní a zdánlivě nekonečná tmavá atmosféra improvizovaného ženského minikoncentráku. Celkově asi jeden z nejtěžších filmů, co jsem viděl a můžu být rád, že nejsem až tolik empatickou osobou, která by se dokonale vžívala do situace každého trpícího. 75%(9.3.2012)
-
Vendem
[CINEMA MUNDI 2012] Juanita Wilson nahlíží na válku v Bosně apoliticky: nemluví se tu o válečných událostech, nepřátelé nejsou ani pořádně specifikováni, z poprav jsou slyšet jenom výstřely. V režisérčině celovečerním debutu hraje prim pestrá škála emocí, které čteme z obličejů žen v zajateckém táboře (a zvláště pak hlavní hrdinky); většina rezignovaně přijímá svůj úděl, jakýkoli odpor je zhola nemožný. Název snímku pravděpodobně artikuluje klíčové dilema hlavní postavy: jak najít cestu k sobě samé, když ji válka odtrhla ode všeho, co definovalo její povahu a dávalo smysl jejímu životu? Tato „ztracenost“ ji ve snaze přežít vede až k obskurnímu kompromisu s nepřítelem.____Ve snímku Jako bych tu nebyla divák najde vedle sebe jak hezky komponované záběry včetně scenérií malebné hornaté krajiny, tak neskrblivě dávkované, syrové scény znásilnění v táboře, z nichž si evropský divák odnese leda útěchu, že žije v civilizované zemi. Kvůli hbitému skoku do švédské porodnice v poslední fázi, kde v jakési pidiroličce účinkuje Stellan Skarsgård, a zejména kvůli celkovému vzezření dramatu, které lze sotva označit za válečné, mi závěrečný titulek „Válka v Bosně a Hercegovině 1992-1995“ připadal už skoro zbytečný. Zvláště když se většinu stopáže jedná o film tak trochu z časoprostorového vakua. Ale to bych ani tolik neřešil a myslím, že si režisérka pravdomluvnost své minimalistické studie ženského nitra v boji o přežití obhájí i mezi snímky bilancující bosensko-srbský konflikt o něco kontroverzněji. Nebo političtěji.(2.3.2012)
