Lore

Inu, jsem celkem spokojený. Vždycky mě zajímaly i okolnosti po Konci války, o době, o které se ve škole neučí, protože přece stačí, že jsme vyhráli :-) Jedná se o pěkně zpracovanou konfrontaci dvou světů těsně po tom co byly znovuspojeny, a kdy se všichni začínali tvářit jakože se nic nestalo (jak je to v jistém ohledu dodnes)... Zvláštní komorní film, kde hlavní problém mám asi s tím, že mladý žid ve filmu působí, že se zrovna vrací z profesionálního pětiboje, a ne z koncentráku (plus je to německý žid, takže v lágrech jistě strávil pár let a ne pár měsíců). To je n takový detail u autentičnosti. Trochu mě mrzí, že jsem moc nepochopil závěr filmu. (12.02.2014)

Vzhľadom k súčasnému premieľaniu témy Holokaustu a zločinov spáchaných počas vojny Nemcami vo všetkých možných médiách, ktorých následkom pre prevarenosť a statickosť vzťahujúca sa k danému tematickému celku, sa môže divák stretnúť (rovnako, ako aj ja) s predsudkom, že "na čo ešte točia ďalší film o tom istom". Pritom Lore je médium s presne opačným charakterom, úspešne nabúravajúcim spomenutú monotónnosť, "obnosenosť" vojnovej tematiky. ......... Princíp rozprávania pripomína Klimovo Idi i smotri alebo československú post-apokalyptickú drámu J. Schmidta - Konec srpna v hotelu Ozon. Jedná sa o vyobrazenie putovania naprieč zdevastovanou krajnou, kde je viac než len viditeľný absolútny spoločenský rozklad, strata hodnôt, či, presnejšie povedané, ich úplná deštrukcia, a mohutná atmosféra dezilúzie. Hlavnou postavou odkázanou na brodenie sa mizériu tento krát nie je žiaden "nepriateľ Ríše" ale jej ideoví "odkojenci", v prvom rade titulná Lore, čím dostáva koncept originálnejší a tým pádom aj údernejší rozmer. ......... Lorin prerod osobnosti je zachytený v nápaditom a vynaliezavom scenári, spájajúcom konštrukciu post-apokalyptického filmu s históriou vyobrazenou v subjektívnej, a naďalej autentickej rovine, prístup ostáva šetrný a skvelo vyvážený, okľukou sa vyhýba prebytočnej emotívnej (patetickej) vypjaosti. ........... Kamerou A. Arkapawa sa podarilo vytvoriť nielen autentický, ale aj naozaj ťaživý dojem blízkosti pocomou kamery držiacej sa "pri tele" postáv, obzvlášť pri ich tvárach. Silne realistický výraz dotvára tiež jej hranie sa detailami, či bravúrne sugestívne snímane krajiny. Zvolením daného prístupu a farebnosti, použitím filtrov, autentická surovosť obrazu presahuje do poetickej roviny, štylistika snímky sa môže pochváliť naozaj originálnym prístupom, ktorý perfektne zvláda kumuláciu myšlienok a ideí. V spojení s celkovou lakonickosťou snímky, ktorá sa nezahrabáva do zbytočne popisných replík , alebo expresívnych prejavov svojich cieľov. taktiež nevkladá zbytočne obsiahle hudobné vložky, vytvára Lore ducha impresionistického diela, vyjadrujúceho sa elegantne, s nápaditými metaforami, bez straty naliehavosti, ktorá interpretuje "ohrané pesničky" chytľavo a osobitne. (08.10.2013)

Trochu sklamanie. Myslel som, že ma to viac pohltí. Ťažko však čakať niečo lepšie, keď mi tu narábanie s postavami prišlo dosť ťarbavé, pričom postavy samotné, vrátane Lore, boli nevýrazné a priemerne zahraté. Chýbal tomu psychologický rozmer, aspoň u hlavnej postavy a väčšia dramatická hĺbka okolo udalostí, ktoré deti sprevádzali na ceste. Jediné, čo trocha vyčnievalo nad ostatné, bola výborná kamera. Lepší priemer. 65/100 (24.02.2017)

tí Nemci ... obyčajní Nemci fakt verili Adolfovi ... a žrali ho dlho ... do samého konca (mnohí ešte aj potom) . A tí ktorí mu neverili boli ticho, lebo keď neboli ticho skončili v lágroch. A v takej atmosfére putovala Lore odchovaná prísnou nemeckou rodinou a organizáciami s geneticky vštepeným zmyslom pre povinnosť a disciplínu putovala so svojimi súrodencami naprieč nemeckom k starej mame a pri tom sa jej vnútorné presvedčenie búralo .. rozpadalo rozbíjalo ako nakoniec tie rozdupané porcelánové sošky srniek ktoré akoby mali poukazovať na "zmysel pre krasu a pohodu v rodine a vo svete". Mimochodom hlavná predstaviteľka to zahrala excelentne , a keď k tomu pridáte dobrú kameru + scenár nemôže to byť menej ako 4 body. (18.05.2013)

Poslední dobou mám štěstí na po-válečný filmy. Lore a Rána z milosti jsou z těch, které připomínají, že mír nezalévá zpustošené země výhradně slunkem. A i kdyby jím ano, žerasa, institucí a hranic (nejen mezi sektory) se jaksi nedostává. Anabáze sourozenců a "Žida" je dle očekávání hlavně cestou duchovní. Skupinka po nešťastném rozžehnání se s angažovanými rodiči záměrně opouští zbytky civilizace, která se omezuje na urbanistické zlomky vybydlených lesních samot, zbořených mostů a stodol. V nádherně nasnímané přírodě jaksi lépe než v obligátních troskách velkoměst přesněji vyznívá jaksi čistý, byť drsný bod nula, na němž se Německo koncem války ocitá. Kamera umně balancuje vizuál na hranici nestylizované krásy, aniž by přetékala do samoúčelného kýče. Ačkoliv režisérka sází spíš na obrazy a situace a slovy pro zřetelně domělou nedostatečnost, či až příliš zřejmým záměrem blýsknout se rafinovanějšími způsoby ["pohřeb" fotografií, černé prádlo] neplýtvá, sílící dilema hlavní hrdinky podává šikovně, nezjednodušeně a přesto čitelně tak, že realisticky zachovává nezvědomělý charakter konfliktu. Ve zdánlivě monolitním vyprávění se skutečnost, že se jedná o precizní, subtilní práci, snadno zaniká. Nejšokantnější překvapení mi přinesla až po-filmová rešerše ve formě zjištění, že představitelka hlavní role Saskia Rosendahl je cosi-jako-NEHEREČKA. Ne na dlouho (jak naznačuje i výčet chystaných projektů); její pamětihodný výkon dalece přesahuje meze podmanivé dětské spontaneity. (05.07.2013)