Poslední muž

Kdyby pozdější Poslední mohykán (1947) tomuto filmu naopak předcházel, napíšu s pochvalou, že se tvůrcům povedlo Posledního muže dle totožné divadelní předlohy připravit a natočit tak, aby měl čím novým zaujmout i znalce slavnějšího zpracování s Jaroslavem Marvanem a přinést zcela nové zábavné situace (nápad s falešnou figurinou, zpívanky na abiturientském večírku a pod.). Zůstávám však mírně na pochybách, zda to může platit i obráceně o Posledním mohykánovi, protože mimo jednu legendární pasáž s věšením obrazu na úvod mi začíná ve vzpomínkách připadat jako chudší příbuzný. Každopádně v obou případech jde podle mého názoru o špičku v rámci domácích komedií pro pamětníky a velmi mě potěšilo vidět konečně „doktora Galéna“ Huga Haase (Bílá nemoc) v komediální roli. Fakt jsem nemyslel, že se takhle výborně pobavím u filmu z roku 1934(!), i když přeci jenom jde o film Martina Friče, který má na svědomí takové nestárnoucí klasiky jako Eva tropí hlouposti či Cesta do hlubin studákovy duše a tenhle méně známý kousek k nim bez potíží mohu okamžitě přiřadit. Haas odtáhl celou komedii skutečně s velkým gustem, úspěšně zastínil i své minimálně o třídu nižší přihrávače a ještě navíc své postavě despotického otce rodiny dokázal vtisknot nejen velký kus vtipu, ale i lidskosti. [85%] (07.08.2021)

Domácí teror nesmlouvavého otce, váženého profesora, který se návyků poroučet a ničit musí zbavit a který se bude muset naučit vytvořit si vztah k vlastní rodině. Svižná komedie s vynikajícím Hugo Haasem. Jen v minimální míře jde vidět asynchronický zvuk k obrazu. Což je na rok 1934 výborný výsledek. (31.10.2011)

V pátek to budou tři roky, co jsem viděl Eva tropí hlouposti, v pondělí uběhly dva roky od mé Hassovy premiéry s Ať žije nebožtík...Tak to byl čas podívat se po čase na nějákou další prvorepublikovou komedii. S Hassem jsem ještě viděl Mravnost nade vše, ale přiznám se, že po roce a půl už si z toho moc nepamatuji, kromě nezapomenutelného závěrečného Hassova monologu. Co si budu nejvíce pamatovat z Posledního člověka? Už potřetí v řadě skvělý (a zase úplně jiný) pokrokový Hassův výkon, u těchto pamětnických komedií taky typické horší herecké výkony ve vedlejších rolích, dojímání se se  spolužáky a opět moralistický závěr, kdy hlavní hrdina prozře, dojde dokonce k prolomení 4.stěny a fakt bych skoro řekl, že se film překlopí do skoro až moralitky, ale nějak mi to nevadilo. Vlastně to bylo docela milé pamětnické zastavení....Dokonce i v některých těch scénách bez Hasse jsem si dokázal něco najít,  hlavně v uvolnění, když tatínek nebyl doma.o Ale opět jsem si taky potvrdil a zopakoval, že z dnešního pohledu je pro mě z pamětnických komedíích stále nadprůměrné hlavně kvarteto Fričovek s Oldřichem Novým a Natašou Gollovou....Ale na tu Mravnost se možná někdy podívám znovu stejně jako zase na něco dalšího s Hassem. (26.10.2022)

Přijde mi to o hodně slabší, než pozdější verze s Marvanem nebo nepřiznaný Haasův remake v podobě Mravnosti nade vše. Problém je v tom, že tady Haasovi toho panovačného muže nevěřím, zvlášť když co chvíli vtipkuje svým stylem - jsou to sice slušné frky, které by jinde fungovaly, ale tady ne, nehodí se sem. Taky mi přišlo, že nápad s figurínou je o hodně slabší než s bratrem, a vůbec je to tady takové celé uhlazené od začátku do konce. V Posledním mohykánovi je skvělá ta úvodní scéna na dražbě, která vzbuzuje divákovu zvědavost, ale zde máme legrační skeč s ježkem, navíc podle mne ne moc povedený skeč. (26.02.2022)

Stejnojmenná divadelní hra dramatika a prozaika F. X. Svobody, objevivší se na knižních pultech poprvé na samém sklonku desátých let, se opravdu slavnou stala až o několik desetiletí později. Bezpočet divadelních představení, z nichž asi nejúspěšnější bylo protektorátní (1943) nastudování v Městských divadlech pražských s Jaroslavem Marvanem v titulní roli a v režii Františka Salzera, vystřídala v polovině třicátých let také první filmová adaptace, vedená zkušeným Martinem Fričem. Postava středoškolského profesora Kohouta byla bez sebemenšího zaváhání svěřena Hugo Haasovi, jemuž fazona obávaného rodinného diktátora padla jako ulitá. Haas se ovšem neomezil pouze na vnější charakteristiku, ale naopak vtiskl Kohoutově (předstírané) tyranii určitý lidský rozměr, jakousi bezděčnou ironii, jíž doslova zasypává toho směšného človíčka, který vypouští přebytečnou energii jako přetopená parní lokomotiva. Neméně skvělá je Zdeňka Baldová, která se v roli strachem usoužené ženušky dočkala jisté herecké satisfakce, výjimečné příležitosti, jak na sebe upozornit ve svrchovaně komediální poloze. Jména Marie Glázrové i Antonína Novotného, soudobého idolu dívčích srdcí, prozrazují, že film stále hledal a nacházel nové tváře mezi mladými, začínajícími umělci a že co se nepovedlo poprvé, napravilo se vzápětí. Rozhodující okamžik, onen pocit naprostého tvůrčího a posléze i diváckého uspokojení, dospěl právě v Hugo Haasovi k jednomu z nejšťastnějších převtělení, nacházejíc později svého důstojného následovníka v neméně skvělém Marvanovi. Pojďte blíž! Ještě blíž! Poslouchejte, vám nějak odstávají uši! Ať se to příště neopakuje! (03.10.2008)