Poslední muž

Poslední muž a Posední mohykán. Hugo Haas a Jaroslav Marvan. Rok 1934 a 1947. Oba filmy mají stejnou zápletku, jen v jiném podání a konci se trochu odlišují. Oba filmy jsou zaručenou zábavou, v konečném výsledku je přeci jen lepší verze s Marvanem. Tím nechci říct, že Haas je horší, to vůbec, ale hraje svoji postavu jinak a možná až přehnaně afektovaně. Každopádně snímek mám rád už od malička a kdykoliv se na něj rád podívám. (25.03.2022)

V rámci toho, jak právě „sjíždím“ jednotlivé filmy Toníčka Novotného (svého oblíbence již z dob raného mládí, na nějž kvůli filmografiím jiných oblíbenců dříve nebyl čas ;-)), jsem znovu zhlédla i tento herecký koncert Huga Haase ve filmu podle divadelní hry F. X. Svobody o profesoru Kohoutovi, jenž drží pevnou rukou svou rodinu i své žáky. Možná je zápletka ohraná, jak píše Mikino00, ale ohraná je hlavně proto, že v tv šel mnohokráte remake tohoto filmu. Vzhledem k tomu, že v tomto prvním filmovém zpracování Haasovi zdatně sekunduje Zdenka Baldová a Vladimír Borský, na něhož je, stejně jako na Toníčka, radost pohledět (o tom, jak se dívám na Novotného herectví, jsem už v předchozích komentářích napsala dost, takže ve zdejším to ponechám stranou) a hezky je doplňují i ostatní ženy, které více či méně patří do profesorovy domácnosti - Marie Glázrová (ve své první filmové roli), Jiřina Steimarová a Darja Hajská, považuji ho za lepší než jeho remake, Poslední Mohykán, v němž se role rovněž dobře (ale přece jen o malinko hůře) zhostil Jaroslav Marvan. I když nebo možná právě proto, že zde se nejedná o pouhou komedii, ale o hluboce lidský příběh. Našla bych mnoho momentů, které jsou hodné zapamatování a které mě buď pobavily nebo se mi zapsaly do srdce (je možno začít už u úvodní scény ve škole s ježkem a odstávajícíma ušima, či rande v ZOO, úvodního rozhovoru s Dr. Bečvářem, pokračovat přes scénku u dveří bývalé bytné ze studií; s pobavením sledovat, co se dělo v době abiturientského večírku po 30. letech (v Litomyšli i v Praze), já osobně se pousměju u „nadějného centra Kohouta“, či jak pan profesor při následném útěku svého syna dále hraje tvrďáka, ale jak se o něj uvnitř obává a jak laskavě jej přijme zpět, až k závěrečné scéně, kde se rodina učí se jej nebát a on sám zase podívat se pravdě do očí) a které tenhle film řadí k mým nejoblíbenějším z česko-slovenské filmové tvorby a z té dříve natočené spolu s Katakomby a Hotel Modrá hvězda také, tedy alespoň pro mě, k těm nejlepším. (15.11.2013)

Upraveno v květnu 2020. Poslední muž je satirickou veselohrou podle divadelní předlohy Františka Xavera Svobody. Není ani tak o despotismu, jako o disciplíně a metodách výchovy k upevňování poslušnosti. Více, než o mužský šovinismus, jde o habsburské mocnářství a změny v uspořádání a fungování společnosti. Zastaralé, a ruku s tím i směšné, je to používání děsu a hrůzy k posílení pozice autority, nová doba a nová společnost vyžadují více lidskosti a lásky. Jde o formy výchovy, věkem zažité způsoby a potřeby nové společnosti. Martin Frič sice proměnil laskavého klauna v síru chrlící saň, přesto ani plameny nedokáží zcela zpustošit klaunovo šlechetnější nitro. Nálada je stylizovaná, a uvolněná, vychutnává si kontrasty, nebo protivenství. I přes tu občasnou mravokárnou škrobenost si nenechává zkazit rozvernou náladu a ze všech možných stran po očku nahlíží do nastavených zrcadélek. Hrdinou satirických objemů veselohry a klaunského pozdvižení je Alois Kohout (vynikající Hugo Haas), přísný gymnaziální profesor a obětavou poslušnost vyžadující hlava rodiny. Tíhnutí k tuhé disciplíně je pamětí vlastní výchovy i snahou o vypěstování vzdělané a zdvořilé společnosti. Hlavní ženskou postavou je Kohoutova manželka (zajímavá Zdeňka Baldová), dlouhodobou účastí v burácejícím útočení disciplíny již poslušná žena. Ústupky, byť v dobré víře, jsou počátkem rozbujení krutovlády. Důležitou postavou je dr. Jiří Bečvář (sympatický Vladimír Borský), vychytralý nápadník Kohoutovy dcery. Je pobaven i zděšen třesoucím se strachem členů Kohoutovy rodiny, proto neváhá použít drobnou lest. Výraznou postavou je Zdenka (velmi zajímavá Marie Glázrová), Kohoutova dcera na vdávání. Je připravena bojovat, přesto se raději podrobuje širší vůli a tak se nadále hrbí a tiše trpí. K výrazným postavám patří také Jaroslav (příjemný Antonín Novotný), Kohoutův syn. Bojí se přehnaných nároků otce a jeho vznětlivé povahy, která není ochotna připustit žádnou polemiku. K výraznějším patří taktéž Baruška (pozoruhodná Darja Hajská), kuchařka u Kohoutů. Malicherná buzerace zaměstnavatele je zdrojem proudu pláče, přesto se snaží ve všem uspět. Z dalších rolí: Jardova milá Tonča Vacková (Jiřina Steimarová), Baruščin milý a věčně hladový dragoun Frantík (Jára Kohout), troufalý školník Rejsek (Václav Trégl), bývalá Kohoutova spolužačka a dcera jeho bytné studentských let litomyšlských Liduška Pivodová (Milada Gampeová), či bývalý a poslušnou disciplínu hromem vyžadující třídní učitel (Alois Dvorský). Poslední muž je taškařicí se satirizující potřebou k mravokárnosti. Chudák ježek, který je přinucen lovit zmije a napichovat jablka na ostny! Rozkošně rozverná veselohra o přelomu doby staré a nové. (16.11.2011)

Mac Frič se postaral o první filmové zpracování ve své době velice úspěšné stejnojmenné divadelní hry Františka Xavera Svobody. Do hlavní role obsadil výborného Hugo Haase, který se zde, podobně jako o pár let později ve filmu Velbloud uchem jehly, proměnil v mnohem staršího muže. Snímek o pořádku a disciplíně, která však musí mít své hranice, přináší celou řadu zábavných, ale také dojemných momentů (zejména v závěru). Mírně upravená Svobodova předloha se dočkala i druhého filmového zpracování – režisér Vladimír Slavínský obsadil do hlavní role svého snímku Poslední mohykán Jaroslava Marvana. V porovnání těchto dvou snímků vychází z mého pohledu o chlup lépe mladší a rozvernější kolega, ale oba filmy jsou opravdu povedené a rozhodně stojí za zhlédnutí! (08.04.2014)

Domácí teror nesmlouvavého otce, váženého profesora, který se návyků poroučet a ničit musí zbavit a který se bude muset naučit vytvořit si vztah k vlastní rodině. Svižná komedie s vynikajícím Hugo Haasem. Jen v minimální míře jde vidět asynchronický zvuk k obrazu. Což je na rok 1934 výborný výsledek. (31.10.2011)