Dvojí život Veroniky

Nebudu předstírat, že jsem Dvojí život Veroniky pochopil. Vůbec ne. Naopak, kdyby to tak bylo, nejspíš by mě vůbec nebavil. Právě hledání souvislostí, smyslu a symbolik je to, co dělá z Dvojího života Veroniky výjimečný zážitek... ale zároveň ho tím kvalifikuje jako jeden z nejméně vhodných filmů pro školní představení, kde jsem ho shlédnul. Z filmů, které jsme s naším gymnáziem viděli, byl zdaleka nejlepší - jenže si toho skoro nikdo nevšimnul. Já naštěstí ano, a tak jsem se nechal unést... Co divák, to výklad, dá se říct. Ale zatímco u Mulholland Drive mi to dost vadilo, tady se mi to naopak velice líbí. Božská Irene Jacob ve filmu, který je náročný na svého diváka, ale nezklame ani nejnáročnějšího diváka. Dobře, pokud tenhle komentář nedává smysl a působí roztříštěně...o to šlo;oD. Nemá smysl psát analýzu, protože názor si musí každý udělat sám a tady to platí dvojnásob. (29.06.2006)

Název filmu je výmluvný sám o sobě, protože příběh je vyprávěním životů dvou vzhledově totožných dívek, ale s jiným původem - Polka a Francouzka. Ačkoliv o sobě nevědí a v jedné ze scén se náhodně minou, spojuje je jakési pouto a každou z nich doprovází zvláštní pocit, že nejsou na světě sami. Působivé že? Obzvlášť nejvíce zajímavá je krásná herečka Irène Jacob, která si tuto intimní dvojroli střihla naprosto přirozeně a uvěřitelně. Celkem vzato je to zadumané, meditativní, poetické a hezky romantické, ale na druhou stranu to působilo velmi chladně, odtažitě a bez jiskry, po které jsem celý snímek lačnil a doufal, že mi probleskne kolem. Ten film prostě jen tak plyne a bylo v něm pro mě opravdu málo scén, při kterých by mě napadaly všemožné interpretace a vtáhly mě do světa Veroniky. Možná se tak stane až při dalších projekcích, zatím to se mnou tolik nepohnulo. (18.04.2014)

Dva světy. Dvě ženy. Dvě těla. Ale duše je jedna. Jedna neklidná trápící se duše, milující hudbu a žijící ve stesku osamění. Snad teprve až zemře naše alter ego, můžeme začít znovu žít. Kieślowski nám předává svou hlubokou osobní zpověď, když nechá zemřít své polské Já. Krakovské Já prožívající období životního rozpuku, ale bez hlubšího smyslu. To musí být ukřižováno, aby se zrodilo něco nového. Jeho Pařížské Já, které se vylíhne jak motýl z kokonu housenky. Nyní může milovat, může žít. Až se nakonec pomocí metafory loutkaře dobere pravdy, co vše ho to stálo. Co jsme museli zaplatit. A tak se vracíme znovu na začátek. Do těžké skepse o neexistenci štěstí. _____Kdo má rád hloubavé filmy a rád hledá vzkazy v náznacích, zde si přijde na své. Kieślowski totiž natočil film, kde můžeme v každém záběru hledat skrytý vzkaz s neochvějnou jistotou, že ho najdeme. 83% (30.09.2016)

Tak zvláštní film, až člověk málem neví, co si o tom má myslet. Jelikož běžel ve filmovém klubu, byl docela vychvalovaný, podívala jsem se. Hned v úvodu totiž stálo, že ho nesmí vynechat žádný správný filmový fanda. Nijak mě to do sedačky nepřibilo a během koukání jsem měla i menší krizi, kdy jsem málem usla (dívala jsem se ale odpoledne, měla jsem to nahrané), přesto se nedá úplně říct, že by mě to nezaujalo. Jen je to hodně zvláštní film, který každému asi úplně nesedne. Trochu poetický, každopádně má hloubku a dostatečný prostor na vaše přemýšlení. A taky to není žádný z těch, na který druhý den zapomenete. (17.06.2013)

[10/10] ♫10/10♫ (L Studio, Canal+, Norsk, Sidéral, Tor) (Barevný /// Leonardo De La Fuente /// Scénář: Krzysztof Kieslowski, Krzysztof Piesiewicz /// Kamera: Slavomir Idziak /// Hudba: Zbigniew Preisner /// MFF v Cannes: Krzysztof Kieslowski (Cena FIPRESCI, Cena ekumenické poroty), Irène Jacob (herečka)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (21.12.2008)