Zásahová jednotka č. 7

Solidní téma, zajímavý prostředí a přitom ve výsledku nic moc. Za celou dobu jsem si k hlavním postavám nevybudoval žádnej výraznější vztah, více méně mně to bylo jedno, co se stane nebo nestane a jak to vlastně celý dopadne. Sice se tvůrcům povedlo ukázat překračování hranic ve vyšetřovacích postupech, ale nebylo na tom nic zvláštního, co by si zasloužilo vyšší hodnocení. Bohužel... (12.03.2013)

Vůbec jsem netušila, že mě ten film tak chytne. V začátcích jsem dokonce bojovala s pokušením ukončit to, protože jen zaškatulkování všech těch policajtských kluků do přihrádek a trochu se zorientovat v situaci byla docela fuška. Ovšem druhou polovinu už jsem byla přilepená u monitoru a byla napnutá, jak celý ten chaotický politicko-policajtský binčes dopadne. Byla to síla se vším všudy - korupce v policejním systému, všude prostupující špína a násilí a hnus v jakékoliv podobě, metody výslechů které mně občas, vlastně skoro pořád vyrážely dech, takže jsem se nedivila, že v určitém momentu to bylo pro jednoho z účastněných opravdu na prášky. Ale co se týká této země, tak mě to snad ani moc nepřekvapilo a ten konec byl geniální, kvůli němu je ta hvězda navíc. (01.12.2014)

Je to výborně natočené a oba ústřední protagonisté (chucknorrisovsky vypadající Antonio de la Torre i drsňák-hezoun Mario Casas) podávají velice přesvědčivé výkony. O řád méně přesvědčivý je scénář. Třeba ta melodramatická linka s mladou narkomankou, která se nastěhovala k Rafaelovi do bytu, je až neuvěřitelně klišovitá. Úplný protipól nečekanému rozuzlení honičky se sanitkou. Nebo po skoro hodině a půl filmu najednou střih a soudce vynáší nad naší čtveřicí osvobozující rozsudek. Asi jsem divný, ale mě by prostě před něčím takovým zajímalo, z čeho byli obžalováni. Vždyť i ty „kolegy“ z protikorupčního, co měli víc než rok za zadky, každou chvíli hravě převezli a znemožnili. Škoda, zaděláno tu bylo na víc. (23.02.2013)

Režisér Alberto Rodríguez dosáhl sice svého tvůrčího maxima až svým následujícím filmem La Isla mínima, ale už v Zásahové jednotce č. 7 naznačuje hodně ze svého uměleckého talentu. Skvělý casting a práce s herci, dokonale autentická mizanscéna, výborná kamera, nejednoznačné etické i syžetové vyznění, cílená práce s přesahy (v La Isla mínima je to temné dědictví frankistického totalitního režimu, tady zase obecnější přecházení mužů zákona na stranu zločinu) a zakomponování duality (skvěle zvolená Potěmkinova vesnice falešného pozlátka Sevilly coby města světové výstavy EXPO, za jejímiž kulisami se skrývá typická temná scenérie betonové džungle západního velkoměsta), skvěle ztvárněná i formálně (coby časové předěly použity archivní dobové záběry z výstavby pavilonů EXPO, které jakoby evokují formu mediálního zprostředkování světa - proti tomu klasicky dynamická forma akčně kriminálního filmu navozující filmovou realitu ... něco podobného používá Alberto Rodríguez i ve svém následujícím filmu, tam jsou formálními intermezzy ,,Reitmanovské letecké" záběry). Škoda jen, že scénář nejde více do hloubky a nepracuje cíleně s hlubším prokreslením psychologie postav... (23.02.2016)

Na tento snímok som siahol z jedného prostého dôvodu. Alberto Rodríguez stál za zrodom výborného thrilleru o sériovom vrahovi "La Isla mínima". Vzhliadnuť "Grupo 7" nebolo chybou, no popravde, keby som ho nevidel, nič by sa nestalo. O nič prevratné sa totiž nejedná. Akcie pomenej, téma tuctová, konanie policajtov klasicky drbnuté. Sledovať len v prípade obrovskej, ale že obrovskej NUDY ... (24.01.2017)