Zvrácený

"Čas všetko zničí." Vzhľadom na to, že film je rozprávaný á la rak, začína hnusne, ale končí pekne. Čo je to ale platné, keď poznáme ten "skutočný koniec"? Keď si predstavím, aké uhľadené príbehy rozpráva o pomste Hollywood (ROAD TO PERDITION, POMSTA), musím sa usmievať. Keď si ale spomeniem na tento film, úsmev ma prejde. (28.03.2005)

Konceptuálně odvážné, experimentální, ale v detailech ne až tak složité. Myslím, že poskládání scén v opačném pořadí spolu s postupným zjednodušováním děje trošku ubližuje dramatickému oblouku. protože od určité fáze filmu si lze vyvodit, že žádný další šok už nás nečeká, takže opadá napětí z očekávání. Na druhou stranu právě tento koncept lépe slouží k vykreslení kontrastu mezi všedním dnem a naprostou brutalitou, která může udeřit kdykoli, kdekoli a na kohokoli jako blesk z čistého nebe. Inkriminovaná scéna znásilnění opravdu vyvolává všechny ty správné emoce, tak "nepohodlně" jsem se u obrazovky asi ještě nikdy necítil... 7/10 (09.02.2014)

Poměrně prázdný námět se Noé pokusil postavit na nohy scénářem, který měl zřejmě diváky šokovat. Příběhů vyprávěných pozpátku ve filmu bylo již mnoho, takže tím Noé určitě nikoho z míry nevyvede. Filmů, které šetřily na osvětlení, také pár znám. Noé to dotáhl téměř k absolutní dokonalosti a tak dvě třetiny filmu zíráte na černo černou tmu. V občasných záblescích světla se pokusí kameraman, který zajisté trpí Parkinsonovou chorobou, snímat přítmí. Postupně zjistíme proč jeden maník vletěl do gay klubu, aby tam jinému rozmašíroval mozek hasičákem. Ale je nám to úplně jedno. A vůbec se nedivím, že slabší povahy z tohoto filmu zvrací, vůbec to nesouvisí s tím, co se odehrává před kamerou, protože to není absolutně poznat, alespoň prvních dvacet minut. (11.08.2012)

Francouzský provokatér Gaspar Noé dělá ve ZVRÁCENÉM psí kusy, aby nějak, respektive jakkoli ozvláštnil jednoduchý příběh a zaujal diváky, ať už ulítlou (doslova) kamerou a la zpomalený pohled letící mouchy, veledlouhými depalmovskými záběry, obrácenou chronologií scén jako Nolan v MEMENTU či otevřenými scénami sexu a násilí. Jenže z neposedné kamery brzy začnou bolet oči a člověka přestane bavit luštit, co je zrovna v obraze, maximálně retardovaný děj v druhé půli nudí a scény zabití minimaxem a znásilnění Monicy Bellucci mají díky vyprávění příběhu od konce jen omezený emocionální účinek, protože o aktérech těchto scén při nich ještě nic nevíme. Noého vizuální exhibování a experimentování s formou navíc kazí zážitek z realistické podívané. (14.08.2006)

Už úvodní titulky (tak jednoduché a přitom ve spojení se zvukem tak působivé) daly jasně najevo, že tohle prostě bude tak trochu "jiný" film. Kameraman je bezskrupulózní drzý fracek, který si dělá absolutně co chce a divák mu to buď nehorázně žere, anebo se mu začne obracet žaludek (nejlíp obojí). Děj filmu je jednoduchý (jen zobrazovaný pozpátku), ale přesto působivý - opět díky neuvěřitelné kameře a syrovému naturalismu (viz. např. hned počáteční psychoscény z gayklubu). Hercům se nedá vytknout asi nic, naopak - nekonečně dlouhé záběry bez střihu zvládali víc než dobře. Nejpůsobivější scéna samozřejmě ta v podchodu - postupně mě v sedačce posunula asi o půl metru dopředu (při druhém zhlédnutí už se "posouvalo" trochu jinak, že, Pane). . . . . Závěr: Zvrácený si vůbec nebere servítky a vnímavého diváka si krutě vychutná - byl by však snad ani ne poloviční, kdyby kameraman nevysadil prášky na schizofrenii a maniodepresivní psychózu. (4,5*) . . . . . . Čas všechno zničí... (08.12.2006)