Oběť

Posledným filmom, ktorý za svoju dlhú režisérsku kariéru Tarkovsky natočil je Obeť(Offret). Fakt, že v čase jeho natáčania už vedel, že ho čoskoro čaká neúprosná smrť len vybičoval jeho kreativitu a schopnosť vytvorenia atmosféry intelektuálneho existencionalizmu ako ju ja rád nazývam. Rozpráva príbeh profesora, ktorý prechádza krízou. Spolu s rodinou a súrodencami trávi víkend v opustenej izolovanej rezidencii, kde sa stanú obeťami bezmocne čakajúcimi na koniec sveta v apokaliptickej nukleárnej katastrofe, ktorá je vo filme vyobrazená len vo forme preletu pár lietadiel a hlasu z televízie. Jej najmarkantnejším znakom je však hysterická agónia strachu a beznádeje, ktorou si každá z postáv svojou vlastnou cestou prechádza. V záujme záchrany sveta sa profesor vyberie za tajomnou Islandskou čarodejníčkou, ktorá pracuje v ich rezidencii ako slúžka. Kvôli záchrane sa s ňou vo forme symbolickej spoločnej levitácie vyspí a svet sa vráti do pôvodného stavu. No to nie je všetko čo musí urobiť. Je potrebné aby obetoval celý svoj predchádzajúci život a hodnoty, ktoré v ňom vyznával. A tak v očisťujúcom akte deštrukcie končí ako prípad pre psychiatriu z choro racionálneho uhľa pohľadu ostatných smrteľníkov bez vedomia kam až táto slepá viera v ideu človek-boh môže viesť. Ďalšou z legendárnych scén sa stáva úmyselný požiar domu a jeho zhorenie do tla, ktoré vytvára pozadie emocionálnej scéne očisty. Je dôležité poznamenať, že vo svojom štábe mal Tarkovsky veľa ľudí z pôvodného štábu Bergmana a tak symbolicky vyznieva aj fakt, že film bol produkovaný vo Švédsku. To dodalo filmu určitý Bergmanovský nádych. Keď by som mal pomenovať jednu základnú tému, ktorú tu rozvíja, bol by to súboj striktnej racionality s nelogikou sveta bez rigidných zásad fyzikálnych zákonov a spirituality. Dôležitým motívom je dieťa symbolizujúce znovuzrodenie a premenu starého skostnatelého na vitálne a mysľou otvorené. Symbolicky vyznieva fakt, že posledná scéna predstavuje záber na dieťa snažiace sa o zázrak oživenia starého vyschnutého konára zapichnutého do zeme(v exile žijúci Tarkovsky, teda vytrhnutý zo svojich koreňov Ruských, umierajúci v procese zázraku znovuzrodenia života), pričom prvá scéna jeho úplne prvého filmu zobrazuje mladého Ivana stojaceho pri mladom zdravom stromčeku v rodnom Rusku. (19.04.2008)

Posledná výpoveď Tarkovského, ktorá zakončila tvorbu tohto znamenitého a osobitého tvorcu sa nesie vo veľmi zvláštnej atmosfére. Prirovnal by som ju k Andrejovi Rublevovi, pretože duchovno, pokoj, láska a obeta je prítomná v každej jednej scéne a pritom je film pomalejší, myšlienkovo komplexnejší a symbolicky chudobnejší. Čo nepovažujem za chybu. Priamočiarejší príbeh je tentokrát podaný umiernenejším spôsobom aby každý čin hrdinov a aby každé slovo, ktoré počas celého filmu prednesú, malo stonásobne väčšiu váhu akú by malo bez toho. Tarkovský si tu pohráva s mysticizmom a vierou a mieša ich v dokonalej paralele, čo má za následok, že od filmu sa nedajú v tom dobrom slova zmysle odtrhnúť oči. Každé slovo má osobitú váhu a svoje miesto v príbehu – rovnako aj vyvrcholenie, ktoré patrí k jedným z najkrajších v Tarkovského tvorbe. Obeť, pre mňa predstavuje rovnaký vrchol filmového rozprávania akým pre mňa bol Rublev a Stalker. Dokazuje že Tarkovský patril k veľkým filmových režisérom, ktorému sa dostalo na sklonku života toho privilégia točiť aj v zahraničí a ktorý bol schopný preniesť svoj špecifický štýl ďalej – za hranice ZSSR. Obeť je krásnym filmom, ktorý je vizuálne a myšlienkovo úchvatný a ktorého výpovedná sila je zarážajúca. Naozaj znamenitý zážitok. (08.08.2011)

myslím si, že Tarkovský už věděl, že je to jeho poslední film, možná proto je vlastně nejobecnější, co se týče zaměření, možná proto jej věnoval svému synovi, možná proto je hlavní postavou bilancující starší muž, který se "to všechno" snaží nejdříve shrnout a posléze zachránit... první půlka filmu je nezvykle temná (vizuálně) - nic pro šeroslepé osoby tedy :) pořádně jsem si obličeje všech postav prohlédl až po půlce, kdy se konečně rozední - je to schválně, nebo jsem vážně tak slepý? co dodat dál? vizuálně je to prostě Tarkovský, hudby je málo a je skvěle vybraná, o herectví se dozvíte zajímavé věci přímo ve filmu, obsah je širokopásmý (zajímavé slovo, nevím jakým jiným bych to měl vyjádřit...) - - - celkově účinek o něco slabší než třeba Stalker, přesto skvělý a poctivý Tarkovský, jak ho mám rád - 9/10 (22.01.2007)

Tenhle komentář stojí za hovno, nečtěte ho! Záměrně jsem si nechal Oběť až na konec celé Tarkovského tvorby a ukázalo se to jako dobrý tah, jelikož divák je už předem připraven na to, co ho čeká. Když si vzpomenu na Stalkera před třemi lety, jakožto mé první setkání s panem Tarkovským, můj dojem byl celkem rozpačitý, ale nakonec jsem si užil každý jeho film jakožto vrcholné umění (snad až na nekonečného Rubleva, ale dám mu ještě šanci). Při jeho filmech mám pocit, že mám co do činění s něčím velkým, že tohle opravdu je umění, protože TO tam je. Mám rád například i Bergmana nebo Tarra, ale žádný jiný režisér mi nedokáže nabídnout takovou transcendentální podívanou s filozofickým přesahem. Což se ve výsledku jeví jako největší problém celého Tarkovského díla, protože mám pocit, že je prostě přeinterpretováno, lidé kteří jeho filmy hodnotí a hledají v něm významové prvky již četli různé interpretace, tudíž se z jejich úsudku stává už interpretace interpretace a ztrácejí tak potřebný přímý kontakt s filmem. A přitom právě zde je největší síla Tarkovského tvorby, v její interpretační otevřenosti. Někde jsem četl zajímavý názor, že určitá režisérská klika v ČR vzhlíží k Hřebejkovi jakožto svému vzoru, Hřebejk vzhlíží k Allenovi, Allen k Bergmanovi, Bergman k Tarkovskému a Tarkovskij? Ten už nemá ke komu vzhlížet a tak vzhlíží k bohu. Oběť je dramaturgicky, filozoficky a hlavně režisérsky nejvyzrálejší dílo, ve kterém by každý jeho prvek (kompozice, mizanscéna, střihová skladba a filmový jazyk všeobecně) vydal na disertační práci studenta filmové vědy a přesto funguje především jako celek. Závěrečná katarze se u mě co do síly a emocionálního dopadu na diváka vyrovnává Hanekeho Sedmému kontinentu. A právě ta vyšší strukturální soudržnost dělá z Tarkovského tvorby vysoké umění, se kterým když přijde konzervativní midcultový divák do styku, cítí se pobouřen, protože midcult si na ono vysoké umění pouze hraje/předstírá ho, přičemž nevybočuje z mantinelů všeobecně akceptovaného vkusu a na diváka promlouvá běžnou filmovou řečí. Konzervativní divák je v tom ovšem nevinně, protože má zažité jisté kognitivně-formální struktury vnímání filmového jazyka a při setkání s vysokým uměním není připraven přijmout nové paradigma. Zůstává však otázkou, jestli Tarkovskij opravdu předkládá nové paradigma nebo jen nabourává filmový jazyk toho klasického, přičemž záleží primárně na interpretaci díla, které lze vnímat jako postmodernu, ale nelze tento spor jednoznačně vyřešit, protože se obě strany rozcházejí již v metodologii (stejně jako např. naratologové/ludologové, formalisté/neoformalisté nebo Huntington/Fukuyama). Zůstává už tedy jen otázka, zda je Tarkovského tvorba oním „vysokým uměním“ a já říkám proč ne? Celej tenhle komentář je skoro víc artistní než samotnej film, sorry. :/ (02.12.2011)

Tento film je jako poslední starý Hebrejec – sedí sám na vrcholku hory, kaje se za Izrael a čeká na Mesiáše. O posledním filmu ruského génia Tarkovského platí dvě skutečnosti – je nesmírně obtížný na sledování a přetéká v možnostech interpretace. Jedno se pojí s druhým. V počátku říká Alexander, že vše je špatně – civilizace se uchyluje k technice a nejen to, i duchovní hodnoty jsou zavedeny chybně. Je třeba začít znovu – viz Tarkovského oblíbený motiv ohně, kdy je třeba shořet, aby mohl člověk znovu povstat a začít od počátečního „Slova“. Bez pokory se změnit nelze a stejně tak nejde bez pokory přistupovat k tomuto filmu. Jedno se pojí s druhým. Proto bych správně neměl dávat Oběti pět hvězdiček, ale jen čtyři - jako pokorný důkaz toho, že jsem Tarkovského idee plně neobsáhl. Tarkovskij došel v intimitě až na pokraj a jako by se snažil říct, že jeho předchozí velkorysé filmy příliš mluvily (i když mně jsou mnohem bližší), stejně jako mluvil příliš on sám (Tarkovskij) – to dává Alexander najevo například replikou o Gándhím, který jeden den v týdnu s nikým nehovoří. V mnohém je tedy Oběť spořivým filmem – jediné drama zahrnuje bergmanovský výkřik-orgazmus ženy při hrozbě atomových zbraní. Uprostřed filmu ale dává Tarkovskij divákovi návod, když říká, že poetičnost možná zbavuje dílo lidskosti, ale herci jako figury sami o sobě stále musí fungovat. Dále Tarkovskij zabudovává do filmu spousty asociačních symbolů. Model domu, který je pouhou náhražkou, materialismem rozkládající původní smysl. Poté obraz Klanění tří králů. Tenhle tradiční motiv Leonardo přestavěl z naivity do vážné epifanie lidstva, do tajuplné události. Stejně tak je užaslý Alexander, který sice slaví narozeniny a je „obdarovávaný“, ale dobře ví, že pravé hodnoty vězí jinde. Postupně se tedy vrací do lůna, k ženě Marii – do duality hloubky a panenskosti –, aby mohl začít znova a možná i lépe a dobral se významu počátečního „Slova“ a Boha jakožto modlitby, rámované Bachovou árií. (22.12.2007)