Zrcadlo

Přiznávám se, že význam některých scén mi doposud uniká, zároveň však nepovažuji jejich pochopení za zcela nutné, neboť Tarkovskij se zde snad ani nepokoušel o tradiční vyprávění. Zrcadlo vnímám spíše jako subjektivní rozpomínání, které postrádá konzistentní příběh. Ten je zde nahrazen z časového hlediska nejasně uspořádanými fragmenty, které postrádají kauzální návaznost. Domnívám se, že tím stěžejním je zde divácký prožitek, který byl v mém případě natolik intenzivní, že zcela vykompenzoval onu nesrozumitelnost celého díla. S výjimkou filmů Oběť a Nostalgie, které jsem neviděl, považuji Zrcadlo za nejméně dějový dlouhometrážní film režiséra Tarkovského, což zákonitě nemusí být chápáno jako kritika, jen tím konstatuji, že se nejvíce vymyká tradičním představám o mainstreamovém filmu. (14.12.2010)

Jediné čo sa k tomu odvážim napísať je to , že sa mi nenormálne páčia Tarkovského obrázky a myslím, že ktorékoľvek políčko z tohto filmu, ktoré je jeho, by obstálo ako umelecká fotografia. Zmysel režiséra pre obraz a jeho spojenie s hudbou skutočne v Zrkadle prebíja pre bežného diváka ostatné zážitky z filmu, pretože už na prvý pohľad je to dielo výsostne osobné a ako také úplne prístupné snáď len jeho autorovi. 9/10 (02.01.2007)

Zerkalo rozumej Zrkadlo je podobným umeleckým zážitkom ako obdivovanie hudby Amadea Mozarta či ponorenie sa v obrazoch Pabla Picassa. Duchovný, artový, flash-backový, nepríjemný, krásny, komplikovaný, viacvrstvový. Sépia, spomalovačky, spomienky, metaforizované abstrakcie obrazov a depresívne márnenie matky v ťažkom období, ktoré ale trvalo ďaleko dlhšie (s čím sa Terechovej postava neúspešne snažila vysporiadať) - po celý život. A takisto i živelné motívy ľudskú psychiku vizuálne ceria naprieč fotogéniou deja ako takého (oheň, voda - recipročný rozkol), rovnako ako autorov spomienkový návrat, ktorý z udalostí detstva predostiera pocit dotyku, kontakt s realitou resp. vidinami včerajška. A navzdory neutíchajúcim depresiám, ktoré tieto živly charakterizujú a premáhajú jej rádoby silnejšie a hasiace ústrojenstvo (sila ohňa nad silu vody, spomienky fabulujúce nad rámec ozajstnej prítomnosti, ktorá ju oživuje) neúspešne. Smutné majstrovské dielo paralyzujúce akýkoľvek kontrast radosti zo života koncipované neskonale dobiedzavým okom génia. Pretože v ňom navzdory hlbokej autobiografii uvidia diváci akési vlastné Zrkadlo. Viac v mojej analýze, kde som predostrel centrálny konflikt http://www.9em.sk/?p=2688. (16.06.2014)

Poraďte mi, co mám k tomuto snímku napsat. Tarkovského tvorbu mám hodně rád a neskutečně si Tarkovského jako filmového tvůrce i člověka vážím, ale se ZRCADLEM si fakt nevím rady. Na jedné straně jsem se během filmu (v tom nejlepším slova smyslu) rochnil ve vizuálním a audio zpracování. Tarkovskij prostě umí vystihnout atmosféru, vytvořit to správně duchovně-filozofické prostředí... ale... ale tento film prostě narušuje a popírá mnou chápanou definici umění. Umění nemusí (a mnohdy taky nesmí) být jednoduché. Pokud je umění o schopnosti do poselství zakódovat a přenést na druhé něco osobního, hlubokého a běžným jazykem nesdělitelného, co druhé "posunuje" dál, pak se to Tarkovskému v mém případě podařilo jen tak napůl. Byly chvíle, které jsem si neskutečně užival; pak však taky přišly chvíle, kdy jsem se užíral nudou. Andreji, tentokrát skutečně nemohu jen chválit. Je mi to líto... 75/100. (02.06.2004)

Pohliadni do zrkadla a uvidíš sám seba..._____Zerkalo je možno najosobnejšie a najnediváckejšie Tarkovského dielo. Sledovať ho je ako prechádzať galériou nádherných obrazov, ktorých ďalšie podoby možno nájsť u Bélly Tarra, Larsa von Triera, Terrenca Malicka, Andreja Zvjaginceva či Alexandra Sokurova. Intímna spoveď smerujúca k základu, prekrásnemu svojou tajuplnosťou a mýtickosťou. Lebo krása umenia spočíva v jeho nezachytiteľnosti a neopísateľnosti._____Radšej než sa pokúšať napísať vecný komentár, zacitujem z básní otca Andreja Tarkovského, Arsenija Alexandroviča, jedného z veľkých sovietskych poetov: U pohorelce v stepi na komíně spí orel. Býval tady krb. V obrazech dětství všecko bylo jiné: Caesarův triumf, pod ním celý Řím. Jen orel svěšený, ni dům, ni dým. Utiš, se srdce, i to ještě strp. ///// Do okna zvenku noc se tváří, v kouzelných brýlích temná líc. Čte v tlustém babylónském snáři jako žrec táhle zpívajíc. Bez zábradlíčka její schody jdou vzhůru, kolem nich je poušť, kde stíny vynášejí soudy za tvoji jinojazyčnost. Kde však jsou míry, pojmy, smysly? Kdo trestá? Jaké poklesky? My z jedné jeskyně jsme vyšli, kde klínopis byl pro všecky. Vše od potopy k Euklidovi nám bylo dáno dohlédnout. Vzals - vydej! Viděls, popiš slovy! V synech tě vyzývá tvůj rod. I tobě jednou svitne v nouzi přístřešek někde při kraji, dokud se býci jako bozi o boky třou a dál se plouží a žvanec doby žvýkají. ///// Už odešla. A na rozloučenou mi padaly žluté listy střesené. A doma zbyly mi jen holé stromy vyšelestěné siré jeseně. Léto jak jehla upuštěná na zem ze zdřevěnělé ruky tichosti s cinknutím propadlo se pod obrazem do myší díry za omítkou zdi. Když účtovat, pak tedy nemám ani právo na tenhle požár pod víčkem, snad ještě zazní písek rozcinkaný pod opatrným jejím kramflíčkem. Vně mého bytí, obydlí, tam v pláči a víru zneklidněné aleje, v žlutém i v modrém, v rudém - nač jí má báseň je? Nač jí má báseň je?_____Зеркало... (01.09.2015)