Snílkové
On peut toujours rêver
One Can Always Dream
Režie:
Pierre RichardScénář:
Pierre RichardHudba:
Alain WisniakHrají:
Pierre Richard, Smaïn Fairouze, Edith Scob, Pierre Palmade, Jacques Seiler, Nathalie Auffret, Jacques Nolot, Véronique Genest, Marc Fayolle, Mouss Diouf (více)Obsahy(1)
Charles de Boilesve, tiskový a průmyslový magnát, je kvůli svému impériu přezdíván "Císař". Cítí se zcela osamocen uprostřed své snobské rodiny, která se mu již zcela odcizila. Charles se nemá rád, nedokáže se usmát a touží po jediném - přátelství, lidskosti a upřímnosti. Jednoho dne, když opět nedokáže odolat skryté mánii a jako kleptoman krade zboží ve velkém supermarketu, je přistižen in flagranti a veřejně zostuzen mladým arabem Rachidem Merzahouim, holičem ze Chatillonu. Ochranka samozřejmě "Císaře" ihned pustí a naopak si zchladí žáhu na Rachidovi. Osud dal tyto dva muže dohromady a Charles této výzvy uposlechne. Přitahuje ho Rachidova živelnost, energie a drzost. Pozve ho do svého světa, představí rodině, vezme ho do luxusních sportovních klubů, ale Rachid má v sobě příliš upřímnosti a sebeúcty. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (47)
Polovinu filmu jsem se zdráhal uvěřit označením filmu za komedii. Teprve co dostane postava plešatého detektiva více prostoru začnou se dít věci, u kterých se člověk pobaví. Tento film je tedy nutno brát hlavně jako jakousi sebereflexi Pierre Richarda o tom jak bohužel všichni stárnem a né každý prožil svůj život tím co jej bavilo. Závěrečné opětovné shledání dvou přátel mě dokázalo náležitě zahřát. 50% ()
Nenávidím to slovo, obzvlášť od té doby co kdosi prohlásil komedie tohoto druhu za náš vývozní artikl:P Ale tady nelze jinak. Jak už název napovídá, jde o hořkosladké vyprávění o lidských snech, o štěstí a o tom jak snadno se lze nechat při jeho hledání zmást. Plus samozřejmě nějaká ta dobová satira, bez toho by to nebyla Francie. Pierra Richarda jsem nikdy nemusel, ale uznávám ho jako komika - skutečného komika, klauna, který dokáže diváka stejně tak rozesmát jako rozplakat. Být příběh plnější podivuhodných postaviček jako byla třeba roztomilá rajda milující operu Véronique Genest (alias pozdější komisařka Lescautová), bylo by zaděláno na pořádně zajímavou podívanou. Za "současného stavu" nezbývá než říct, že se to tak docela nepovedlo, a pro kladné hodnocení hraje především brilantní scéna Pierra Richarda, ve které prostřednictvím písně vzpomíná na svá mladá léta, kdy bylo všechno jinak... Dávám 70%. ()
Richardovu umění nevadí ani vrásky, ani pokročilý věk. I když ten věk jde z filmu dost cítit - hlavně v Císařově vyrovnávání se s ním. Snít můžeme vždycky je krásná poetická komedie, místy trochu "rozhádaná" - komediální scénky se střídají s těmi "stařecky" smutnými (ale přesto nádhernými). A tak nějak to prostě sedí dohromady. Jak humor - prostitutka se slabostí pro vážnou hudbu, dva motocyklovaní policisté či návštěva černošského klubu, tak to vážnější - Richardův nádherný zpěv, scéna před Monou Lisou, se doplňují. Těší mě, že i mladší richardovky, si dokáží udržet svou kvalitu. Jedinou vadou na kráse celého filmu je jeho závěr - ten jsem možná nepochopil, možná tvůrci nevěděli, jak to ukončit a tak rychle udělali co je hned napadlo, možná to je klasická (a už dost ohraná) katarze podobných příběhů. Nevím, ale trochu mě to po shlédnutí celého filmu zklamalo. ()
Moralistický film, který chce poukázat na hodnoty života a rozdílnost světa bohatých a nedotknutelných a prostého lidu. Ale výsledkem je trochu více moralizování, než by se slušelo. Ano bohatým je dovoleno více, než obyčejným. Jsou pokrytečtí, přezíraví, sobečtí a nenasytní. Ale prostí vše zbohatlické odsuzují a pohrdavě uráží ze strachu z neznáma a po uvědomění si vlastní neschopnosti a neodbornosti něčeho podobného dosáhnout. Estetičnost pak naráží na vulgaritu. Všemocnost pak na strach a bezradnost. Multimilionář a velkoprůmyslový magnát Charles de Boisleve, zvaný Císař (zajímavý Pierre Richard), se cítí v bezcitném světě vysoké politiky a obchodu osamocen. Pociťuje ztrátu svých dávných snů a tužeb, absence normálního emočního života ho přivádí k apatii a chladnokrevnosti. Nadějí se pro něj stává arabský mladík Rachid Merzahoui (Smaïn), pohrdající vším, co jen trochu zavání snobismem. Jeho zásadovost, která se stále projevuje, je ale lehce zaměnitelná s pouhou pózou a osobní malostí. Z dalších rolí: Charlesova manželka Solange de Boilesve (Edith Scob), přibližující se za pomoci specialisty k čistému spánku, Charlesův syn Frédéric de Boilesve (Pierre Palmade), mající obavy o otcovo duševní zdraví, svérázný soukromý detektiv Verlinden (Jacques Seiler), neoblomný ve svém sledování Charlese, Charlesův osobní řidič Bertrand (Jacques Nolot), Charlesův spolupracovník (Bernard Freyd), Charlesova povrchní dcera Gaëlle de Boilesve (Géraldine Bourgue), a prostitutka milující operu (Véronique Genest). Není to špatný film. Naopak je to velmi sympatický pokus. Jen mám dojem, že toto vyobrazení rozdílných chápání životních směrů, dělení na bohaté a chudé a hledání životních ideálů se mění v přílišné moralizování a postrádá ten lehký vtip, kterým byl autor vždy známý. ()
Popravdě řečeno tohle není uplně špatný film a něco do sebe má. Pierre Richard v něm hrál i si ho režíroval, ale měl jsem z toho filmu takový zvláštní pocit, z jeho ustarané až příliš vážné tváře jsem měl zvláštní pocit. Přišlo mi jako by to už nebyl ten Pierre Richard, kterého znám z Blondýna, už to nebyl prostě on. I tak to byla ale komedie u které jsem se příjemně bavil, i když už to prostě nebyl Pierre, takový jakého ho znám. ()
Reklama