"Jsem ten, co se tu plete, hlásaje kabaret."

POSLEDNÍCH 5 DOPORUČENÍHODNÝCH FILMŮ:

 Protože mé preference ve výběru filmů se během let rozšířily

a zpřesnily, je čas na update. Postupně se pokusím zformulovat,

jaké filmy systematičtěji vyhledávám a proč.

NEOBVYKLÉ ČESKÉ FILMY

Spousta Čechů je kupodivu hrdá na filmy jako Vesničko má středisková nebo S tebou mě baví svět. Nechci je shazovat, jsou to dobré filmy svého druhu; trochu mě ale mrzí, když jsou chápány jako nejzazší mez kvality, které lze dosáhnout, nebo dokonce vytyčeny jako vzory pro nové, dosud nerealizované tuzemské filmy. Nesdílím přesvědčení některých lidí, že v srdci Evropy nelze z materiálních či jiných důvodů točit nic než bezpohlavní tragikomedie "jako ze života". Existuje celá řada méně známých českých filmů, které se zdejším tradicím vymykají a jsou dobré. Hravé, osobité, inspirativní a nápadité obsahem i formou. Chovám k nim velkou úctu za to, že se nespokojily s cestou nejmenšího odporu a třebaže nejsou všechny dokonalé, každý z nich má podíl na tom, že je česká kinematografie rozmanitější, než se na první pohled jeví, a každý je pádným argumentem proti pohodlí kýčařů a jejich zhoubnému přístupu "takhle to stačí". Nemělo by.

STARÝ HOLLYWOOD

Období mezi 30. a 60. lety je nevyčerpatelná studnice zábavy a zjištění, že i takové filmy, které ve své době propadly, jsou zpětným pohledem lepší a trvanlivější než jiné, mladší o desítky let. Kromě obecně uznávaných evergreenů stojí za pozornost právě i zapomenuté kousky, protože důvody jejich špatného přijetí se dnes často jeví jako malicherné a neplatné. Někdy mohla za neúspěch nevhodná propagace, někdy střet s podobným filmem, uvedeným ve stejné době, jindy třeba jen obsazení některé hvězdy proti obvyklému typu. Stojí za to tyto filmy vyhledávat a v některých případech rehabilitovat.

HORRORY?

Asi bych o sobě neřekl, že jsem milovníkem horrorů. Zjistil jsem ale, že nálepka "horror" některým starým filmům sloužila jako zástěrka pro něco jiného. Pokud bylo nějaké drama příliš vypjaté a muselo nutně obsahovat i nějakou tu drastičtější scénu, bylo jaksi bezpečnější říkat mu horror nebo alespoň thriller a posunout tak práh divákova očekávání. Jindy se tak říkalo komediím tak černým, že se považovalo za nepřijatelné se jim smát. Mým oblíbeným subžánrem, který oba tyto případy spojuje, je takzvaný grande dame guignol, někdy také nazývaný psycho-biddy, hagsploitation nebo haghorror. Je to volná série napínavých a někdy vtipných filmů o psychicky narušených starších ženách a jejich marné snaze zastavit či obrátit tok času. Třeba i násilím.

POLITIKA NA ČSFD

Za největší zlo na ČSFD považuju takzvané "bijce nedodělků". Rádi si nabubřele říkají "vobyčejný diváci" nebo "mluvčí filmového lidu". To, čeho se zde dopouštějí, je čítankový populismus - aby vynikli a získali si sympatie "davu", srážejí hlavy těm, kteří je převyšují. Vymysleli si imaginární nepřátele, kterým říkají "vodborníci" (resp. civalové, včelaři, nedodělci...) a podle neblaze proslulé teze, že stokrát opakovaná lež se stane pravdou, tepají tyto domnělé agresory v každém druhém komentáři nebo diskusním příspěvku. Vedou ramenaté řeči, z věcných názorových střetů utíkají do osobní roviny, neumějí se ovládat a navzájem se bodře plácají po zádech za to, jací jsou pašáci. Důkaz o tom, že by je Cival, Tetsuo či kdokoli podobný jakkoli utlačoval, pochopitelně neexistuje a vlastně není třeba ho předkládat. Stačí přece zacílit na nejnižší pudy, přesvědčivě sehrát role "těch dole" (obyčejných diváků), kteří to nandávají "těm nahoře" (kritikům) a vytvořit tak iluzi, že "kopou za nás za všechny". Kdyby se vyhraňovali proti samoúčelné kritice pro kritiku, měli by i mé sympatie. Jenže o tohle jim zjevně nejde. S trochou nadsázky se jejich aktivita podobá situacím z pohádek Zdeňka Trošky nebo velkofilmů Otakara Vávry, kdy zfanatizovaný řvoucí "lid" s vidlemi, cepy a hořícími pochodněmi útočí na skupinku civilizovaných lidí jen proto, že se chovají podle bontonu a mají pod krkem fiží. Bylo by to vtipné, kdyby to nebylo tak děsivé.

Každá akce vyvolá reakci v opačném směru. Velice lituji toho, že jsem tuto hrozbu léta podceňoval a ostatní dokonce nabádal k toleranci. Právě letitá pasivita - moje i spousty jiných - způsobila, že "virus obyčejného diváka" nakazil neuvěřitelné množství dalších uživatelů. Slepě následují pomyslného Dona Quijota a Sancha Panzu v boji proti obrům. Možná díky mediálnímu nadužívání tohoto příměru zapomínají, že Don Quijote byl pomatený paranoik, Sancho Panza vypočítavý venkovský buran a domnělí obři byly jen neškodné větrné mlýny, které tiše odváděly svou práci. Co jiného dělají filmoví publicisté?

Účelem tohoto textu je jednak se veřejně distancovat od výše popsaných móresů, druhak vyjádřit sympatie všem uživatelům, kteří se nenechali strhnout davem ani pohltit svou virtuální identitou. Těm, kteří nezapomínají na to, že ČSFD je filmová databáze, nejsou líní o filmech přemýšlet, podpírat své názory argumenty a místo hysterického kopání nožičkama usilovat o věcné, kvalitní a užitečné příspěvky.

MOJE TITULKY:

(odkazy v komentářích)

   KAM JEŠTĚ PÍŠU: