Pevnost

Hodně absurdní situace, která se děje v Podněstří, které je, co se týče svého statusu velmi ojedinělým úkazem. Část Moldávie, které je velice pestrá svým národnostním složením a je zde silný ruský vliv. Jakoby se tu čas zastavil někdy v 90. letech. Kdybych nevěděl, že tento dokument je z roku 2012, tak bych tipoval, že je starý klidně více než 20 let. Co se týče řemesla, tak tu nemáme žádný hlas, který by uváděl do situace a samotní filmaři jsou vyjma jedné scény hodně v pozadí a nechávají mluvit pouze místní aktéry. Asi by to šlo udělat atraktivněji a zároveň stravitelněji s nějakým rychlým intrem. (18.04.2018)

Tenhle dokument jsem chtěl vidět od chvíle co vznikl. Moje motivace byla o to větší, že jsem v Moldavsku byl Podněstří jsem sledoval z druhé strany přehrady Dubasari. Zároveň jsem v této zemi byl natolik dlouhou dobu, abych pochopil její fungování, potenciální budoucnost. V rámci Sociologického večera se mi to konečně podařilo. Rozhodně nečekejte, že vám někdo něco bude polopatickou formou vysvětlovat. Dokument je sdělením několika aktérů a banálních situací. Nečekejte ani dokumentaci stalinistického režimu v "srdci Evropy". Tím totiž Podněsterská republika není. Pořád je to území, kde jsou občané drženi ne režimem, ale svojí ekonomickou situací. Tajná policie mnohdy funguje spíš symbolickou formou. I když nemůžu tvrdit, že by byla místní garnitura vstřícná k jakýmkoliv žurnalistům, filmařům, ze západu. Natož filmařům bez akreditace. A těmi rozhodně autoři snímku byli. O to víc mě potěšilo konkrétní promítání, jež následovala diskuse na dané téma. A diskuse jsem se milérád účastnil, i jsem některé informace doplnil. Dokonce jsem se v rámci jednoho večera zúčastnil jednoho promítání, diskuse a diskuse navazující na další promítání, na jiném místě. Dokument, co do ofilmařského hlediska, je moc hezky natočen. Ocenil jsem hlavně střídmou formu a na to, jaké byly možnosti (točeno na DSLR) i střih, kompozici a vůbec celou koncepci. 90%. (03.04.2013)

Po tomhle filmu už mi nepřipadá divné, co se dnes děje v Podněstří. Oni si tu Rusové trpělivě připravovali půdu celá desetiletí. Ostatně v tom mají praxi (viz Zakarpatská Ukrajina po 2. světové válce). Neuznaná část Moldavska by bez pomoci Ruska byla asi neuvěřitelně zbídačená. Ale jejich budoucnost pořád není v jejich rukou, stále záleží v první řadě na tom, zda o ně Rusko stojí, nebo jim tahle nárazníková zóna vyhovuje, tak jak je. Takže si místní klidně mohou hrát na to, že žijí v demokracii, na situaci to vůbec nic nemění. (16.06.2014)

Faktom je, že Moldavsko je najchudobnejšou krajinou Európy, Podnestersko si realizovalo jazykovú autonómiu so všetkými z nej vyplývajúcimi ekonomickými a politickými dôsledkami pod ochranným pláštikom Ruska. Obyvatelia sa nechcú spojiť s Moldavskom, Moldavsko sa nesnaží Podnestersko unifikovať so zvyškom štátu. Film na mňa pôsobil úplne typicky v duchu mimovládnej dokumentárnej agendy - pár záberov totality (vojenské parády, večný prezident), všadeprítomnej polície, dohľadu, výpovede disidentov a pár súhlas/ých viet bežných ľudí (jednoduchších, ľahšie manipulovateľných). Fajn, veď takto sa to dnes robí - prísť, nekomentovať, ponúknuť len výpovede tých, čo sa to týka a pár záberov z médií. Nechuť ísť pomerom hlbšie pod kožu, popísať bližšie i výhody režimu v područí mafiánskych obchodov (pretože mafiánsky systém riadenia je niekedy aj efektívny a ponúka bonusy), teda radšej vynechanie kladov, lebo by to nevyznelo tak jednoznačne, ale hlavne by to bolo príliš zložité. Radšej dlhé, nekomentované zábery. A názov evokujúci absolútne ohraničenie sa - vytvorenie bašty čohosi úplne netypického. Pričom, opakujem sa, ide len a len o dôsledné uplatnenie si kolektívneho menšinového práva (právo na jazyk). Čo je pomerne nezvyčajné, ale v regióne byzantínskeho strihu, založenom na nadstave polície, armády a všadeprítomnej byrokracie, snáď aj pochopiteľné. (17.03.2013)

Žádný nudný politický cestopis, kterých vznikají stovky, ale místy zábavná, místy impresivní návštěva, která dokázala skutečně proniknout pod kůži dnes už těžko uvěřitelného režimu na kraji Evropy. Režiséři si vybrali velmi vděčné období před rozhodujícími volbami, kdy se naděje snoubí s naprostou rezignací a pronikly do soukromý různorodých obyvatel včetně novodobých disidentů. I přes nutnost užívat k utajenému natáčení mobilní telefon film nevypadá jako amatérské video z dovolené, dokáží vytvářet atmosféru a mluvit samy za sebe. Rovněž výběr momentů a situací dává dohromady soudržný celek, jež nemá problém s tempem a těžko se v něm hledají hluchá místa či nadbytečné repetice. I jen statické natáčení televizní obrazovky, které odkrývá manipulaci upadající diktatury skrze média, působí silně magnetickým dojmem. Pro starší generaci, jak poznamenala Helena Třeštíková film nic nového nepřináší, poukazuje jen na to, že to, co se s naší společností dělo za normalizace je možné i v dnešní globální situaci. Pro mladší generaci naopak film může působit svěžeji, exotsky a odkrývat něco neznámého. Už jen za odvahu, zarputilost a filmové cítění Kokeše a Tasovské si film cenu Česká radost zaslouží, i když se zabývá spíše něčím okrajovým, co nehýbe ani naší každodenností, ani nepromlouvá do současných globálních krizí. V tomto případě se spíš oceňuje kvalita provedení a uchopení tématu, než velikost tématu samotného. (28.10.2012)