Alice ve městech

Krásně poetická roadmovie o rezignovaném novináři Philu Winterovi (Rüdiger Vogler), který je nucen postarat se o osmiletou Alice (Yella Rottländer) a putuje s ní z New Yorku až do své německé vlasti. Jemný příběh o sympatii a přátelství v anonymním, odlidštěném světě. Silný Wenders - obsahem i formou. Milé a kompaktní hudební podbarvení. Černobílá estetika záběrů, které činí i z průmyslového Porúří malebnou krajinu. (18.08.2005)

Biják, co se nepodbízí ani nedělá naschvály – dovedu si ho představit jako ideální první ochutnávku nezávislé kinematografie pro někoho, koho definitivně znudil mainstream. Děj nikam nespěchá, ale už dávno jsem nebyl u filmu tak napnutý, jak to celé dopadne. Nádherné industriální obrázky. Funkčně repetitivní hudba od krautrockových legend Can. Přirozené hraní ústřední dvojice a hned několik tajemně půvabných dam ve vedlejších rolích. Polaroidová symbolika. Scéna s placenou televizí na letišti dnes už vyznívá víc jako stará sci-fi než jako někdejší realita. Do toho Chuck Berry a malý bluesman u jukeboxu. Ze všeho dohromady se line poloreportážní-polosnová, usměvavá, teple lidská (nikoli však líbivě sentimentální) atmosféra skoro bez temných podtónů, ty nabudou na síle až v pozdějších wendersovinách. Moc jsme si to včera užili. (21.02.2012)

Chtěl jsem napsat nějaký duchaplný komentář, ale jak tady hned nahoře vidím, tak Pohrobek to už udělal za mě. Sám bych to líp nevystihl a souhlasím do poslední puntíku. Jen chci říct, že mi to nějak připomnělo film "Leon", ten by ve vzájemném srovnání nejspíš lehce zvítězil obsahem, nikoliv však formou. Tohle bylo hlavně o pocitech a byla to taková vznešená nádhera. Taky je to moje nejspíš první setkání s hnutím zvaným "Neuer Deutscher Film" a hlásím nadměrnou spokojenost. "Alice ve městech" je snímek, na který se nezapomíná a nejspíš je mnohem silnější, než by se na první pohled mohlo zdát, tedy jeden z těch, které rostou s každým dalších zhlédnutím. (13.01.2013)

Přesně to, co jsem od tohoto filmu očekával, jsem i dostal. Spíše (ne však zcela) vlídný příběh o člověku, o tvoru dědičně plném chladu a sebestřednosti, jehož druhou přirozeností je ale (trochu paradoxně) cit. Ten dávný rozpor je zde podán pro Wenderse typicky nevelkolepou a malátně rozvážnou lyrickou formou, v příběhu cesty za (vnitřním) domovem. A pro mě mj. od citelné antipatie k hlavnímu hrdinovi až ke smíření. (22.06.2010)

Filmy Wima Wenderse, ať už jsou tématicky o čemkoliv, mají vždycky nádhernou kameru. Wenders velmi často opouští tradiční syžet a vyprávění příběhu, které většina lidí od filmu očekává a namísto toho maluje obrazy. Někdy hřejivé, jindy znepokojivé, ale vždycky zajímavé a působivé. A u tohoto filmu to platí dvojnásob. Příběh o spisovateli a fotografovi, který je okolnostmi přinucen dopravit do německa malou Alici jakoby ustupoval do pozadí před nádhernými a pečlivě budovanými záběry přírodnách scenérií a moderního urbanismu, to celé v odstínech černé a bílé. Wenders má prostě na tyhle věci talent. A když se k tomu přidá vhodná hudba, rázem tu máme ze zdánlivě bezvýchodně a až depresivně působícího tématu poměrně hřejivý film, který je zároveň jedním z jeho nejlepších. (27.02.2009)