Buena Vista Social Club

Tento dokument sa Vám bude tak páčiť ako veľmi inklinujete k hudbe zoskupenia Buena Vista a vôbec exotickému kubánskemu folklóru. Jednoznažne najzaujímavejšie (pre európana) je pohlaď na komunistickú Kubu cez optiku sociálnej vrstvy, z ktorej vzišla tálo legenda (chvalabohu bez propagandy, je to v prvom rade film o hudbe). A aj keď toto nieje zrovna môj štýl, ku koncu filmu som sa načapal, ako si podvedome vyklepávam do rytmu. Veľmi podmanivo podané. A môj favorit ? Jednodznačne Barbarito. (25.06.2006)

Hudobnici znami po celom svete, z ktorych vsak ide skromnost a pokora. Ziju pre hudbu, ale nie pre peniaze. Chcu sirit lasku a stastie. Tento dokument ma velmi dojal. Tym viac, ze som ich pred dvoma rokmi videla nazivo a tito jednoduchi, ale fantasticki ludia maju hudbu v krvi a nic im nerobi vacsiu radost, ako ked ju citia aj posluchaci. (30.06.2015)

Když to na začátku dokumentu skupina Buena Vista Social Club rozjede na koncertě v Amsterdamě a Compay Segundo začne skladbu Chan Chan, nevěřili by jste mu ani šedesátku. A tomuto pánovi bylo přitom 91. A pokud si nádhernou úvodní skladbou kubánskou hudbu alespoň trochu zalíbíte, nemůžete se následně nudit. Všichni členové jsou neuvěřitelně čilí a charismatičtí, temperament z nich přímo čiší a jejich chuť do života je nekonečná. Tradiční kubánský doutník v zubech a kytaru v ruce je možno vidět nesčetněkrát. Koncert v podání těchto vynikajících hudebníků musí být nádherný zážitek a mrzí mě, že už nemám šanci to nikdy zažít. Nejvíc mě fascinoval Rubén González, v té době 79-letý, který předváděl na piano něco, na co nikdy nezapomenu. Bohužel v prosinci roku 2003 zemřel, nechť je mu země lehká. Při závěru dokumentu a zároveň koncertu ve slavné a zaplněné Carnegie Hall, při jednotlivém představování všech členů kapely (a symbolicky znovu při písničce Chan Chan), mě upřímně hřálo u srdce. Co se týče samotné kvality Wendersova dokumentu, hodnotil bych ho pouze průměrně, ale vybral si téma, které mě chytlo, zajímalo, po celou dobu ani chvilku nenudilo a takový dokument si představuju jako ideální, proto nemůžu jinak než 5*. (20.12.2004)

Je úžasné pozorovat skupinu kubánských staříků užívajících si zaslouženou slávu na koncertech v Amsterdamu a v Carnegie Hall, ale ještě úžasnější je pozorovat je doma, jak hrají domino, kouří jeden doutník za druhým a vypráví o svém životě. Nejvíce si musíte oblíbit především Ibrahima Ferrera, který pravidelně obětuje svatému Lazarovi rum ("Když chutná mně, musí chutnat i jemu"). Je neuvěřitelné, že tomuhle vitálnímu muži bylo v době natáčení přes devadesát let. Pobavila mě především procházka po New Yorku, kde hudební legendy z "Ostrova svobody" neuvěřitelně "perlí" ("Myslím, že to bude nějakej prezident" říká jede z nich a ukazuje na figurku Billa Clintona). Texty písní, které zazněly, jsou jednoduché a přesto vypovídají o životě více než mnoho. Stejný pocit jsem měla z dokumentu, nezazněla žádná velká slova a přesto z něj byla cítit velká pravda. Myslím, že to ale nebyla zásluha Wima Wenderse, ale hlavně a především všech těch charismatických osobností... (19.08.2005)

Od prvního záběru mi naskočila husí kůže. Záběry překrásné zakonzervované Havany kombinované překrásnnou hudbou byl úžasný úvod do filmu. Pak nám byli představováni jednotlivý hudební mistři, kterým ač je třeba devadesát, působí dojmem čtyřicátníků. Takový Ibrahim Ferrer, jména ostatních se nevybavím, je prostě bombarďák. Fakt. Z toho jak všichni perfektně ovládají své instrumetny se tají dech. Záběry z koncertů jsou prostě něco, co se jen tak nevidí. Neobyčejná energie, kterou tito mistři dávají do své hudby, působí i na neživo. Film ja také pěkně zakončen úspěšným vystoupením v Carengie Hall. Krásná je ta jejich muzika, lepší a inteligentněšjí než naše Bíleé orchideje, a je zásluhou tohoto filmu, že zůstanou tito umělci zachováni i ostatním generacím. (01.02.2007)