Křižáček

Už chápu ony rozporuplné reakce z Karlových Varů. Křižáček rozhodně stojí za zhlédnutí. Kadrnka komunikuje s divákem pomocí obrazu a hudby, dialogů je tam po málu, má to boží kameru. Nedokážu být úplně nadšený, zklamaný ale také nejsem. Dát v tomto případě jasný počet hvězdiček je velmi ošidné. Tudíž ponechávám Křižáčka výjimečně bez hodnocení. (30.06.2018)

Po celou dobu projekce jsem byl jaksi rozpačitý a vystřídal všechny druhy emocí a dojmů, které jsrm z filmu měl. Ale říkal, jsem si, že film jako zfilmovaná poezie obstojí. A pak mi vlastně došlo, že snaha o co největší lyriku a zachovaný odkaz Vrchlického, mu spíše hazí klacky pod nohy. Filmu třeba hrozně ubližují ty dialogy, které jsou skutečně jak z básně. Takové nemůžou ve filmu působit přirozeně. Výsledkem, je že jakmile příšel nějaký dialog, měl jsem pocit, že mé uši vybuchují. Navíc kazí atmostféru. Ještě, že se tady skoro vůbec nemluví. Ruku na srdce, je to dobře. Film si totiž pro mě vybral, své nejlepší momenty, v těch nejpodivnějších sekvencích. Velmi mě třeba bavili Rodenovy halucinace. Zajímavý jev a dobrý klam na diváka. Úžasná byla taky scéna s rytíři. Ale ta byla ve filmu zcela ojedinělá. A tady je další překážka, způsobená velkou poeziíí a úměním. Filmu by možná občas prospěla větší syrovost, aby se divák mohl koupat v pocitu rodičovské beznaděje nad ztratý vlastním ditětem. Také musím podotknout, že některé scény byli úplně zbytečné a na úmění si jenom hráli. Neumím najít nic zajímavého na tom, když kamera dlouho zabírá záběr na zavřené dveře. To prostě jenom natahuje stopáž a evokuje úmělý dojem toho, že sledujete něco zajímavého. Není tomu tak. Koukáte jen na zavřené dveře a na vnímaní příběhu to vliv nemá. Ale scény s Rodenem na koni, mi nevadili. Ty své opodstatnění v příběhu měli a naopak dělali atmostféru, emoce a pocity. To samé, platí u konce s mincí. Ten je napínavý a pro běžného diváka asi nejzajímavější. Závěr také není vůbec hloupý. Má svůj osobitý dvojvýznam a nechává v divákovi velký otázník. Ale to není chyba, ale záměr. Jinak Roden předvedl opět úžasný výkon. Uměl vždy přesně odhadnout výraz a roli jsem mu vážně věřil. Je to velký úmělec na světové úrovni. Film u mě má 3 a půl. Na cenu to vážně není. Ale já to tvůrcům i přesto přeju a budu rád, když film uspěje třeba i někde v zahraniční. (27.08.2017)

Manýra vypravěčského vzdoru provázela již debut Václava Kadrnky Osmdesát dopisů, kde ji však vyvažoval silný osobní prožitek: záznam únavného putování po úřadech, od nichž matka se synem chtějí povolení k odjezdu za manželem do emigrace. V případě Křižáčka už se Kadrnka neopírá o vlastní zkušenost, nýbrž o epos Jaroslava Vrchlického, z nějž podle vlastních slov udělal „obrazovou báseň“. Z předlohy ovšem zůstal jen holý děj: synek rytíře uteče z domova za hrdinskou vidinou dětských křížových výprav a zoufalý otec v podání Karla Rodena vyrazí po jeho stopách. Romanticky dobrodružnou notu film opustil a zcela se oddal hrátkám s formou, které účinkují jako rána z milosti. Bohužel totiž stvrzují leckdy neoprávněné obavy publika z okatě až povýšeně „jiných“, takzvaně festivalových děl.Přitom karlovarské publikum patří k náročnějším a tolerantnějším než běžní návštěvníci kin, takže přijalo výzvu, že se má Křižáčkovi bez předsudků otevřít. Ale upřímně: jak dlouho to může člověk vydržet? Už úvodní scény s padacím mostem napínají na skřipec: než se zvedne a zase spustí, než se chlapec oblékne a vykročí, minuty plynou, jako by zkoušely divákovu trpělivost. Nikoli však z vnitřní logiky vyprávění, nýbrž coby čirá schválnost – a té se nelze poddat.Představa filmové poezie jako statické momentky nejprve dráždí očekáváním změny, postupně však vnímání otupí. Neuspěchaný je pro Křižáčka slabé slovo, i ten Rodenův kůň se loudá; přejde-li občas do cvalu, je to klamná naděje. Nekonečnou studii chůze s jediným hudebním motivem ještě pocitově prodlužuje fakt, že všichni herci včetně Rodena se zbavují výrazu. Takže zbude pěkné kameramanské cvičení se světlem: svítání, soumrak, mlhy, oheň za noci.Pár opravdu pohledných výjevů, třeba děti sekající makovice nebo přechod z přítmí chrámů do venkovního jasu, se uloží do smyslové paměti, ale je to jen fasáda meditativní pouti, provázené navíc vidinami a završené přímořským komparzem jako z televizních pohádek. Každý kámen, každá včela se tváří coby možný nositel zásadního sdělení, které je třeba vyluštit. Ale jak dojít k tajence, když křížovce chybí legenda? V jistém smyslu se dá Křižáček chápat jako nadčasové podobenství mladičkých fanatiků jakékoli víry, ač zakuklené a nesdílné. Leč sám režisér ve Varech podal jiný výklad: symbol dospívání, kdy i dítě (snad) opět nalezené již zůstává rodičům vzdálené. Dejme tomu, ale pak by měli v každém kině rozdávat vysvětlující letáčky. Každý by chtěl natočit Marketu Lazarovou, ale zdaleka ne každý ví, že obraz bez obsahu ztrácí sílu. (31.08.2020)

TV/// Obsazení 5/10 Děj 1/10 Hudba 2/10 Prostředí 5/10/// PLUS: na Karla Rodena se (vždy) dobře kouká, pro české oko neokoukané prostředí MÍNUS: uspávač hadů právě přišel o práci, vydržel jsem na to koukat vždy tak 10 minut, v televizi to pouštěli začátkem července, tedy vracet se poněkolikáté k filmu se mi moc nechtělo/// Shrnutí: Film jako báseň, báseň jako film, což o to, že je to na základě povídky. Ne vše lze převést do filmového vyprávění. Tolik toho tady na celovečerní film chybí a na povídku tady zase hodně minut přebývá./// Celkem 27%/// (10.11.2018)

Nejsem závistivý typ, z úspěchu filmu ve Varech mám radost a přeju mu ho. Šel jsem na něj s pozitivním přístupem a rozhodně jsem si přál, abych se ve zdejším sporu příznivců (,,poezie; jiný, netradiční zážitek") a odpůrců (,,Roden hodinu a půl jezdí na koni") přidal spíš k příznivcům. Z debaty s režisérem navíc vím, že nešlo o odfláknuté dílo, Kadrnkovi důkladné studium ikon, příprava natáčení a následný střih a dokončovací práce sebraly snad pět let života. Málo platné, i pro mě to nakonec - po soustředěném sledování - zůstává jen trochu jalovým snímkem o Rodenovi, co jezdí na koni, a o ztepilém blonďákovi Bílíkovi, co hraje jakousi pseudomystickou postavu na způsob anděla. U filmu obecně mi nevadí pomalé tempo, to by ale vždy mělo být něčím naplněné. Třeba u Bergmana vidíme dvě sestry, jak prostě sedí naproti sobě a koukají na sebe. A je mi jedno, jestli záběr trvá pět minut nebo deset, protože cítím to dusno, provokuje mě to (kdy už některá z nich něco řekne?), přemýšlím, jestli se nenávidí, jestli mají nějaké tajemství... Na plátně se zdánlivě nic neděje, ale divák je napjatý. A to je přesně to, co chybí u Křižáčka. Střih přijde vždy až pár vteřin poté, co by to střihnul soudný režisér. Jenže jak na mě má zapůsobit dlouhý záběr na kliku, padací most, nebe..? Jistě, nějakou atmosféru či náladu to vytváří, ale ptám se - opravdu musím koukat ještě 15 vteřin na dveře poté, co je někdo zavře? Když se v záběru objeví Roden na koni na začátku dlouhé cesty, opravdu je nutné sledovat ho celou dobu a střihnout teprve když úplně odjede ze záběru? Režisér si od svých diváků vždy půjčí (resp. vezme) 90 minut života a měl by jim na oplátku něco dát. V tomhle pro mě Křižáček bohužel naprosto selhal. Mám pocit, že jsem za investovaný čas nedostal lautr nic. (16.08.2017)