Sils Maria

Vysoko konverzačná komediálna dráma, vyžadujúca si buď opätovné zhliadnutie, alebo absolútne ponorenie sa do deja a priebežné premýšľanie nad vysloveným, dávajúcim skôr či neskôr význam. Nie príliš dejový film, ktorý však vie, kde je jeho divácka sila. Tá je v hlavných predstaviteľkách a ich vzájomnom, takmer dokonalom splynutí na plátne. Kdeže Pattinson, najlepšie vynikne Kristen Stewart spolu s Juliette Binoche (predstavujúcou starnúcu herečku) ako jej asistentka. Ako pri vtipných rozhovoroch, kde máte pocit, že sa rozprávajú dve kamarátky a nie dve postavy, uvedomujúce si prítomnosť kamery, najmä však pri skúšaní scén novej hry/remakeu filmu. Tu sa stráca hranica medzi realitou a fikciou, divák občas nevie, či sa rozprávajú postavy, alebo skúšajú scénu a tu je film najsilnejší. Zároveň je dokonalou reklamou pre návštevu álp, toho hmlového hada v raz v živote musím vidieť! (11.10.2014)

Sils Maria má dva neskutečně silný atributy, pro který jí leccos - jako třeba unavenou koncovku nebo poněkud nedotažený prolínání reality s fikcí - ještě docela rádi prominete. Zaprvý je to óda na přirozenost v podání tandemu Binoche-Stewart. Sledovat jejich herecký etudy pro mě bez jakýkoliv nadsázky představuje jeden z nejsilnějších diváckých zážitků roku - to byla fakt regulérní reality show bez nejmenší potřeby editace či adaptace. Tyhle dvě se před kamerou prostě našly a k naprostý dokonalosti jim scházela snad jen lepší souhra při výběru plaveckýho úboru (*cough*Kristen*cough*). Zadruhý to byl koncem druhý části ten pohled na malojskýho hada, kterak se vine alpskym údolim za doprovodu další perfektní variace na Pachelbelův kánon (přesně by mělo jít o tuhle). Tehdy Sils Maria jednoznačně dochází svýho vrcholu. Pak už to jde jedině dolů, bohužel. [17. Festival francouzského filmu] (20.11.2014)

[Be2Can 2014] Najambivaletnejší film prehliadky. Konverzačný trojlístok Binoche-Stewart-Moretz popisuje akcenty v herectve ovplyvnenom generačným odstupom, vývojom a fyzickým i psychickým dospievaním s pár zvláštnosťami. Každá z nich reprezentuje charakteristický stereotypný obraz, ktorý odráža povrchnú verejnú mienku - konzervatívna klasická herečka Maria v strednom veku s predsudkami voči modernému rázu kinematografie a nastupujúcim hviezdam a "hviezdičkám", jej protipól v podobe obletovanej "hviezdičky" Jo-Ann, stelesňujúcej na prvý pohľad všetko, na čo sa Maria díva s posmechom, ale zároveň snažiaca sa o vymanenie zo škatuľky škandalóznej celebritky prechodom do divadelného a artového odvetvia, a nakoniec ešte stále veľmi mladá, ale zároveň už vyspelá Valentine, ktorá je tak niekde medzi - avšak nie je herečka, len asistentka. Prvú polovicu filmu, príznačne rozdeleného do dvoch kapitol a epilógu, uvedených cez naratívne obrazy alpskej Sils Maria, je súbojom na hrane katastrofy, v ktorom ploché archetypy rozprávajú o ničom a nikam sa nedostávajú. V druhej polovici však nastáva nečakaný obrat, ktorý sa vyjaví úplne nenápadne a akoby len tak mimochodom, avšak zásadne všetko zmení. Jeho dopad nečujný absolútne podrýva predčasne utvorený názor na čisto konverzačný skoropopulizmus (pocit rozprávania o ničom, len pekného obalu bez skutočných základov a pochopenia témy) a stáča výhybku na koľaj, ktorá dovedie vyústenie úplne iným smerom. Inscenácia, ktorá spravila z Marie hviezdu a v ktorej má teraz stvárniť protiklad svojej mladosti a zároveň sa premieta do jej vlastného života - ona Helenu nehrá, ona sa ňou stáva. To nakoniec potvrdí aj príchod Jo-Ann na scénu (ktorý je mimochodom podľa môjho názoru trochu zbytočný, pretože prítomnosť Moretzovej počas 90% filmu len v podobe úzko spätej s jej generáciou - teda fotografií a videí na internete či v televízii, alebo vo filme v kine dodávala jej postave zvláštnu mytizovanú pozíciu, keď si divák nebol schopný overiť, či je skutočne len taká, ako ju prezentujú médiá). Spätne dostáva prvá kapitola nové vrstvy a hrubšie obrysy, ktoré pod svetlom vrhnutým faktami dostávajú iný význam. Vzdanie holdu prírode prostredníctvom zasadenia a citácie starých nemých oslavných dokumentov a filmov s dominanciou zasnežených vrcholkov hôr (legendárny, dnes už prakticky neexistujúci žáner "vysokohorských filmov", ku ktorého koreňom sa film vrhá a jasne na ne odkazuje švajčiarskymi lokalitami). Reklama na Peugeot s Kristen Stewart, ktorej je nevoľno natočená v dvojexpozícii s absolútne odlišným hudobným sprievodom, aký môžme počuť po väčšinu filmu, je zábavná. A na záver zostáva aj jedna nevyjasnená otázka. Alebo viac? Na to už musia prísť diváci sami... 80% (14.10.2014)

Jako obvykle Assayas prokládá více tematických rovin, mezi nimiž se utváří význam. Neřekl bych, že tak činí na úkor divácké přístupnosti, neboť film má celkem zřetelně zpracovaný námět (resp. více provázaných námětů) a děj. Přesto interpretační úsilí vede některé diváky k trochu bezradnému závěru, že ústřední téma Sils Maria je hledání smyslu toho, co se vypráví (Eodeon na ČSFD). Všechno se točí kolem napětí ve vztahu mezi starší hereckou hvězdou Marií Enders a její mladou asistentkou Valentine. Maria Enders má přitom hrát roli starší ženy v divadelní hře jejího celoživotního blízkého přítele a právě zemřelého dramatika Wilhelma Melchiora, jejíž námět je při tom vztahové napětí mezi mladou dívkou a starší ženou. Situaci zesiluje fakt, že Maria Enders dříve zazářila v roli mladší z obou žen ve stejné hře. Z osobních důvodů (odpor ke smíření se se stárnutím a zřejmě strach ze smrti) tuhle hereckou šarádu nejprve zcela odmítá a když se ji nakonec ujme (jde přeci jen o velkou hereckou výzvu, navíc má hru režírovat režisérská hvězda Klaus Diesterweg), scény nacvičování jsou plné stále méně potlačované frustrace a napětí mezi oběma hrdinkami. Struktura filmu je ovšem o něco komplikovanější – generační konflikt prodchnutý platonickým erotismem (vzdáleně na způsob ženské varianty Smrti v Benátkách), a hra na prolínání fikce a reality, v níž realita kopíruje fikci a přitom zůstává fikcí na „vyšší“ rovině, tvoří jen základní část stavby. Popis celé architektury snímku se tím ale nevyčerpává. Scény, v nichž Maria Enders a Valentine v prostředí švýcarských alp nacvičují jednotlivé scény hry (Valentine zde zastupuje za herečku Jo-Ann Elliot, jejíž postava hraje ve filmu další důležitou roli), znejišťují diváka a zřejmě i samotné postavy ohledně toho, kde je hranice mezi zkouškou a co z toho je naopak už právě probíhajícím osobním dramatem. K tomu je třeba přičíst subtilní vtip, s kterým veškerá témata Assayas ztvárňuje, a na mysl se vtírá srovnání s velikány, jako je Bergman nebo Saura (čímž ani jednoho z těchto tří nechci redukovat na pouhou podobnost či snad v případě Assayase epigonství – Assayas je velmi specifický). Sils Maria není pro (některé) diváky imho znejišťující absencí příběhu nebo jasného tématu, ani vyústěním, ale tím, že jeho hodnocení, tedy co z toho nakonec plyne pro postavy a co z toho plyne obecně, nechává zcela na svobodném rozvažování diváka. To, že se něčím takovým někdo cítí znejistěn (a u Assayase se dle reakcí znejistění dostavuje), pak spíše vypovídá něco o vymezeních mainstreamové kinematografie, na níž se mnoho diváku až příliš fixuje. (12.01.2019)

Kvalitních konverzaček pohříchu ubývá. Tady jde o nastudování nové divadelní role pro stárnoucí herečku (Juliette Binoche), kterou na evropské cestě doprovází asistentka s tváří Kristen Stewart. Ocitnou se ve švýcarské vesničce, kde se tak střetávají dvě rozdílné generace, různé pohledy na svět žen (každá doba přináší jiné přístupy), stejně jako jsme svědky sekvencí živých zkoušek náročného textu. Pokud si vše sedne, máme vyhráno. Jenže diváků, kteří mají náladu na stovky slov, hodně nepospíchající tempo a absenci střihače v místech, která si o krácení nahlas říkají, zřejmě moc nebude. Některé minilinie jsou zbytečné, nezáživné. Jindy vynikne dokonalé soustředění na roli. Binoche stále dokáže zaujmout, u Stewart oceňuji snahu zkoušet štěstí v nezávislejších vodách (Still Alice, Svět podle Mallory i snímky před emo-bezkrevnou romantikou). Tady nicméně vyběhnou závěrečné titulky a snaha zapamatovat si tenhle konverzační kus záhy ztrácí na síle. (24.02.2015)