Třídní sraz

Ono tí severania majú asi fakt vážny problém so šikanou na školách, tento námet je totižto v Škandinávii jeden z najobľúbenejších. Najviac sa mi páčil samotný film Anny Odell, to čo prišlo potom už trocha menej, aj keď to samozrejme bolo potrebné, pretože tu autorka vysvetlila mnoho vecí. Na niektoré otázky, mi však nedala odpoveď, čo je veľká škoda. Tiež to v druhej polovici snímku, a hlavne na záver, chcelo omnoho výraznejšiu konfrontáciu medzi postavami. Ale inak celkom spokojnosť. 70/100 Project 52 Films by Woman. (09.04.2016)

Anna Odell v tomhle filmu předvedla naprosto perfektní výkon. No a jelikož se na ní hodně dobře koukalo, fandil jsem jí vlastně po celý průběh filmu. Téma šikana je stále docele aktuální a bylo zajímavé sledovat, jak se zrovna ona s tímhle vypořádala. Film jako takový rozdělila do dvou částí. První část je setkání na třídním srazu a konfrontace se všemi bývalými spolužáky. Druhá část je pak zaměřená na to, jak to zpětně všichni vnímají a zdali mají chuť se k tomu všemu nějak vyjádřit. Závěr byl hodně otevřený, ale mně se líbil. Od Seveřanů zase něco svěžího a originálního a to mám vždycky rád. (29.06.2015)

Trefná analýza vylúčenia outsidera zo školského kolektívu. Takmer každá trieda si totiž potrebuje nájsť terč, do ktorého možno naliať všetky frustrácie dospievajúceho teenagera a uvoľniť si vlastné tenzie kopnutím do duševného invalidu. Tentoraz ním bola v školských časoch sama režisérka. Po rokoch sa pokúša vyrovnať sa s neradostným dospievaním v škole prostredníctvom konceptuálnej záležitosti. Prvá polovica, nakrútená akoby v štýle Dogma, sa preklopí do dokumentu s vopred predprivenými situáciami. Skúmajú sa v nich reakcie dotknutých aktérov po rokoch. Nápadité spracovanie stráca body efektnými, no po čase trochu zdĺhavými kamerovými jazdami chodbami školy. (10.11.2013)

Já vlastně nemám jedinou výtku, protože já se v tom viděla a zavzpomínala na svá léta ve škole. Uvědomění si toho, že mnoho situací během těch devíti let dokáže podvědomě utvářet a formovat osobnost se popřít nedá. Vzpomínám si na události, kdy bych se nejraději neviděla a spoustu věcí vzala zpátky a naopak na situace, které mně podtrhly nohy takovým způsobem, že mně to ovlivnilo do budoucna, když k tomu přihodím ještě pár věcí, které se nabalovaly. A to si člověk uvědomí právě daleko později, dokonce bych řekla, že těch deset, dvacet let by odpovídalo. Odellová načrtla pár jasných modelových situací a perfektně to zvládla. Ano, kamarádská trojka nefunguje, to bylo přesně vystihnuté. Nadřazenost těch in spolužáků a jejich chování vzhledem k těm dole...naprosto jasná.....a konec.......no přece ten si vyvodí každý sám za sebe. Anno, máš můj obdiv za empatii a vnímavost pro druhé. Zatím čtyři a možná půjdu ještě výš.... (25.01.2016)

Zajímavý námět převedený na "The movie about the movie about making the movie.":) Každý, kdo si někdy prožil na základní škole krušné časy, se v tomto snímku jistě najde. Každý ví, jak se na něm "outsiderská role" podepsala a jakou mírou ho poznamenala do budoucna. Takové věci v člověku zůstávají a v každém jinak dlouho. Já jsem ze základky už zhruba deset let a můžu říct, že teprve až možná teď mám pocit, že jsem se s tím z části dokázala vyrovnat a dokázala odpustit. Že jsem dokázala vylézt z té bezpečné ulity a tak trochu si začít víc věřit, být víc odvážná, otrkat se a srát na to, co si myslí lidi okolo. Přestat se jich bát, toho, jak se na mě dívají a toho, co si asi myslí. Ten strach mám pořád, ale už jsem se dokázala alespoň z části obrnit, dřív jsem to nedokázala. Chvíle, kdy ostatní dávají člověku na vědomí, že je zbytečný, nepotřebný a nepříjemný jako roztrhaný a špinavý hadr na podlahu, a jeho existence je pro ostatní zcela bezvýznamná, ty chvíle do Vás zaseknou drápy a nepustí. Trvá nějakou dobu, než se člověk dokáže vlastní vůlí vyhrabat z té díry, do které ho ostatní strčili. Já jsem vděčná, že se mi to docela podařilo a je mi líto těch, kteří možná právě teď prožívají ještě horší teror a nebo si kvůli tomu sáhli na život. S většinou lidí, shodou okolností, také z mé bývalé 9.C, se nyní normálně zdravím, bavíme se a přijdou mi úplně jiní než tehdy. Dospěli. Ale jestli bych měla odvahu je přímo kontaktovat a zeptat se jich na ty časy, to ne. Proč taky? Je to za mnou, minulost. Proč otevírat staré rány. Co bych z toho měla? Jenže někteří možná nechtějí čekat, až to někdy možná přejde a vzdají to rovnou, než se den za dnem trápit. Anna Odell natočila snímek o třídním setkání, a o tom, jak by mohl dopadnout. Vkusně a inteligentně "dokážeme se bavit jako dospělí lidé." Bylo by zajímavé, kdyby někdo nějaký takový projekt vyzkoušel i u nás. Myslím, doopravdy to udělal. Vždyť jsme byli děti. Hloupé, dospívající, zlomyslné, ošklivé. Co na tom teď vlastně záleží, že...? Jenže činy někoho dokážou formovat osobnost druhého. V té chvíli si to neuvědomuje ani jedna strana, ale postupující čas zvýrazní všechny jizvy, stejně jako je dokáže i hojit. (06.02.2016)