Popel a démant

Ten film mě dostal mmj. dvojím obětím a obě jsou smrtelná. Poprvé, když hlavní hrdina (vím, jak se vyslovuje, ale nechtějte, abych s díky bohu -Janu Husovi - zapomenutými spřežkami psala jeho jméno) zastřelí komunistu - po válce nepřítele západního odboje - který je mu osobně sympatický a smrtelně raněný muž popojde pár kroků a v předsmrtné křeči se zavěsí do atentárníka na jehož hrudi skoná. Druhé poslední obětí je, když Zbiegnew Cybulski - - zkusila jsem to! - umírá a v posledních záškubech života na sebe strhává bílá prostěradla, která se barví jeho - v černobílém filmu černou - krví. Jaký symbol, jaká síla, jaký smutek! (07.07.2010)

(1001) Oceňuji velké množství detailů nejen o hlavních, ale i o vedlejších postavách, které z filmu dělají vskutku horoucí podívanou. Hodně se mi líbila postava nacamraného náměstka, který díky své slabosti zkazil, co mohl, aniž by o to usiloval nebo vůbec věděl. Nejvíc mě ovšem dojal starý portýr vybíhají před dveře s přáním, aby mladík pozdravoval aleje v jeho rodném městě. (27.05.2014)

Wajdův pohled na konec druhé světové války prostřednictvím jedné zpackané záškodnické akce Zemské armády je značně syrový a deziluzivní, něco k čemu se naši filmaři dopracují až o desetiletí později. Kromě režiséra zasluhuje pochvalu i kameraman Jerzy Wójcik a herecký tahoun filmu Zbigniew Cybulski. (06.07.2017)

Ta Norwidova báseň zní (v mém velmi amatérském překladu :o) asi takto: "Častokrát jsi jako pochodeň planoucí / jež spaluje hadry, které se kolem tebe k zemi snáší. / Nevíš zda plameny svobodu přinesou, či smrt / která stráví vše o co máš dbát. / Zůstane-li jen popel a chaos a bouře / budu ztracen. / Možná popel ale si udrží lesk démantu / té Jitřenky věčného triumfu." - A tak zní vlastně otázka, kterou si klade hlavní hrdina tohoto filmu: bude popel, jenž zbude po činu, který má vykonat (vražda komunistického funcionáře) zářit jako démant? A je přednější osobní štěstí, nebo obětování se "vyšší ideji"? (16.10.2005)

Název snímku odvozený od textu básně C. K. Norwida shrnuje jednu z hlavních myšlenek filmu: „Co z nás po naší smrti zůstane? Popel nebo démant?“ Přestože je snímek černobílý, Wajda nám ukazuje, že černobílé není nic. K atentátu hlavního hrdiny nezaujímá hodnotící stanovisko a pouze nám ukazuje Maciekovo těžké rozhodování ovlivněné tíženým svědomím, zamilovaností i vlastenectvím. Černou a bílou Wajda nápaditě využije při scéně telefonátu. Jeden z hrdinů volá, že splnili atentátnický úkol a vidíme ho v pravé polovině obrazu ve velkém detailu s černým pozadím telefonní kóje. Naopak levá polovina obrazu je světlá a vidíme v ní druhý plán s Maciekem a dveřmi, kterými vchází osoba, která měla být zavražděna. Snímek na mě zapůsobil především svojí atmosférou. Ačkoliv se odehrává v den konce druhé světové války a všichni na večírku slaví, jako by se v některých promluvách a obličejích už zračily problémy, které budou Polsko sužovat následujících několik desítek let. (20.02.2012)