Peníze

Poslední film Roberta Bressona je v určitých ohledech velice podobný poslednímu filmu Andreje Tarkovského. Oba se v závěru své tvorby věnují vztahu člověka a majetku. Konkrétněji člověku, který je majetkem spoutaný. A ani jeden z nich nevidí z tohoto otroctví jednoduchý únik. Tarkovského hrdina se sice na konci filmu od majetku osvobozuje (spálí vlastní dům), avšak posléze je odvezen do blázince. A Bressonův (anti)hrdina? Ten si prostě nedá říct. To, co zpočátku vypadá jako poměrně běžný případ podvodu za účelem obohacení se (padělání peněz), se na konci snímku zvrhává do zrůdných rozměrů. Jestliže totiž v úvodu chápeme motivaci postav k jejich činům, poslední čin je v tváří v tvář odpovědi na otázku „Proč jste to udělal? - Pro peníze.“ naprosto absurdní. Čímž se dostáváme k velmi promyšlené kauzální struktuře snímku. Z malého zla postupně roste větší a větší, další a další lidé k němu přispívají se svými malými podvody, až je nakonec neudržitelné. Ostatně se zlými skutky je to podobné jako s těmi dobrými. Jejich síla je vždy v maličkostech, v každodennosti – jen málokdo má možnost udělat jedním skutkem obrovské dobro, či obrovské zlo, nicméně každý může konat dobré věci po troškách a pokud to dělá dlouhodobě, nemění jen sebe, ale i okolí k lepšímu. Proto také Bresson ve filmu využil kontrast první a poslední třetiny – zatímco v první třetině jsme svědky série několika podvodů od několika lidí (které vedou k obecné nespravedlnosti), v poslední je nám prezentována žena, která ve své každodenní, nenápadné a obyčejné pomoci druhým „zkrášluje svět“. (20.10.2016)

Film, o kterém Alan Parker řekl, že je nesnesitelně nudný. Aki Kaurismäki se naopak nechal slyšet, že poslední, co s ním v kině opravdu pohnulo, byly Bressonovy Peníze. Já říkám, že je to neskutečně hluboký a svým způsoben prakticky nevyčerpatelný film, který funguje na principu řečení nepatrné části z příběhu a následném tvoření podmínek pro to, aby si zbytek mohl divák domyslet sám podle sebe. Některé motivace postav nejsou vysvětleny vůbec - o to více si scény vymáhají aktivní přístup diváka (ani tváře herců nám nepomohou - v Penězích jsou ze všech Bressonvých filmů nejstrnulejší). Mimo to poslední čtvrthodinku osobně považuju za jednu z nejatmosféričtějších a svým způsobem nejkrásnějších pasáží kinematografie. Jistě je to film lepší až na druhé shlédnutí - a na třetí, čtvrté, páté... (22.03.2007)

Jen Bresson dokázal natočit vyloupení banky či několikanásobnou vraždu tak, aby to v divákovi nevzbudilo absolutně žádné emoce. Jeho styl je strohý, bez hudby, bez zajímavě komponovaných záběrů. Většinu stopáže sledujeme jen lidi, jak někam jdou, popř. někde sedí a mlčí. Všechny násilné, agresivní, zajímavé a důležité scény se odehrávají mimo kameru a pro ni tak zbývá jen pohled na obličeje, chůzi či nalévání čaje. Například ve scéně, v níž je Yvon u soudu obviněn z padělání peněz by byla normální reakce, že se nespravedlivě souzený muž chce nějak bránit - aspoň něco řekne na svoji obhajobu. Ne tak u Bressona, kde ,,hrdina" nic neřekne, ve tváři se mu nic neobjeví, jen se jako mrtvola odplíží pryč (což je při režisérově oblibě v nehercích vlastně jediný herecký prostředek, co aktéři snímku používají). A k tomu všemu to převratné poselství, že peníze jsou špatné! Setkání s filmařem, kterému nerozumím. (25.08.2014)

A celé to začalo jedním spratkem, co neuměl nic jiného, než utrácet a zadlužovat se…Režisér každopádně neukazuje prstem jenom na něj, ale na nečestnou společnost jako celek (i když si vybírá pouze její zástupce). Doplatí nato však (a ne jen penězi) pouze hrdý trouba, člověk z davu (který ale opravdu moc rozumu nepobral). A postupná přeměna ze slušného člověka na monstrum byla moc smutná…Nicméně, přece jenom bych to společné soužití směrem ke konci tak neprodlužoval a přistoupil k závěrečnému „aktu“ dřív (asi to mělo mít funkci většího šoku pro diváka, ale o ten se už přece postará zmiňovaná poslední část filmu sama o sobě). Viděl bych to tak na solidní 4*. (21.07.2014)

Jsem poměrně otráven. Z obsahu s takhle nekompromisním příběhem, pro francouzská dramata asi typickým, by se to dalo očekávat a skoro jsem byl na to připraven. Ale co je horší, já jsem daleko víc otráven z formy. Žeby to byl záměr? Dlouhé statické záběry, podivné detaily, plno monotónně vyznívajících míst, mezi nimiž se leccos zajímavého uděje, ale ty nejdůležitější zvraty v podstatě nevidíme, neb je režisér v rámci osobitého zpracování vynechává či přeskakuje. Od začátku film nabíbral pro mne slibný potenciál a zachycení drobné kriminality, neplánovaně přerůstající v kriminalitu stále větší, mělo něco do sebe, ale jako celek nakonec neměl pro mne výrazný přesah. Na můj vkus až příliš experimentální kus. Od Roberta Bressona se mi hodně líbil v něčem podobný Kapsář s podmanivou černobílou kamerou, tady jsme si s panem režisérem těžce nesedli. 45% (19.07.2020)