Chuť třešní

Dobrý film se prý dá převyprávět v jedné krátké větě. To určitě platí pro Chuť třešní. Jak ale může znít jeho příběh naivně a neobjevně, tak jej ten film vypráví s neuvěřitelnou citlivostí, důrazem na autenticitu a nenásilnost, na detail a možnost věci domýšlet. K tomu jsou neskutečným zážitkem herecké výkony (především Ershadiho) a jako bonus poslední záběry, jež ničí iluzivnost a zároveň dotváří celou výpověď, netradičně dokončuje příběh a dává filmu filosofický rozměr. (05.08.2012)

Podobne, ako môže byť Coppolov Rozhovor filmom o kríze stredného veku, tak ním bude aj Kiarostamova Chuť čerešní. Niekedy to môže zájsť vo vašej hlave až tak ďaleko, že budete mať chuť spáchať sebevraždu a to aj napriek tomu, že podľa všetkého nemáte k tomu nijaký zásadný, navonok viditeľný dôvod. Ale práve v tom to je, že. A čo na to náhodní okoloidúci, ochotní sa s Badim zviesť a vypočuť si, ako ľahko si môžu rýchlo zarobiť balík peňazí? Irán je multi-kulti krajina a tak aj dialógy s troma odlišnými postavami budú mať rozdielny charakter. Ako to Badiho pôvodné rozhodnutie nakoniec ovplyvní? Kiarostami si prichystá na diváka v závere v tomto smere slušnú vtipnú bodku. (20.03.2017)

I kdyby čtení knihy "1001 filmů, které musíte vidět, než zemřete" nedalo nic jiného, tak rozhodně mi to dalo představu o tom, že dobré filmy opravdu nejsou jen ty americké, ale hlavně že jsou zde země, které mají kvalitní tvůrce, země, které mají neuvěřitelně inovátorské filmy. Právě "Chuť třešní" je jedním z takových filmů. (30.03.2016)

Vlastně jsem celý film čekala na to, až týpek konečně vleze do díry a zastřelí se (ano, jsem si vědoma toho, že to vyznívá nelidsky, ale stěžujte si autorovi) - namísto toho jsem se dočkala cesty po íránských planinách ne nepodobné četbě knihy Na cestě (tu jsem taky nedotáhla do konce, nutno dodat). Bohužel, popisek a úvod lfš byl o krok dál, než samotný snímek - aneb jak nalákat diváka na něco... minimalisticky intelektuálního, a pak ho nechat na půli cesty za sebou s tím, že vyprázdněnost, rádoby tajemnost (mě bylo třeba celou dobu dost ukradené, proč se chce týpek zabít), dialogy a sebereflexivní závěr ho přece musí dostat. Věřím, že na někoho kecy o moruších působí, stejně jako někteří lidé zbožňují Na cestě, ale mě nutkavá potřeba najít svého asistenta pro poslední vydechnutí nic moc nedala - snad jen touhu vidět konec a ani s tím mě Kiarostamí nepotěšil. Připlácnout na konec rádoby hlubokého snímku scénu o natáčení z natáčení je jako vlepit sám sobě facku (a v tu stejnou chvíli i divákovi). Tak snad za první polovinu, kdy jsem filmu ještě dávala šanci, že se vymotá z té pitomé planiny a přijde s něčím zajímavým (a kdy mi nápad s asistentem připadal ďábelský - ale to mi vlastně připadalo už v synopsi). (29.07.2012)

Ani iránský film nemusí být vždy terno, přesto, že se tu prakticky nic nedělo, tak byl podle mě špatně sestříhaný, jediný světlý bod celého filmu byl monolog tureckého spolujezdce. Ten konec patrně z nouze ctnost - když nevím, jak to ukončit, prsknu tam něco rádobyuměleckého, ať ti blbečci co se na to pak budou koukat mají o čem přemýšlet....a chuť třešní ta mi asi unikla úplně (možná chuť moruší...). (15.02.2011)