Pod olivovníky

Klasicky problem trojok - su najslabsie a tato trojka je toho klasickym dokazom. Through the Olive Trees je uz o natacani a problemoch pri toceni filmu. Zprvu sa hned do filmu narve akasi postava a hovori, ze bude filmovy reziser. dalej problemov tu je viac : reziser neputuje k cielu, hodne sa hovori o problemoch pri obsadeni konkretnej roly, casto obsadene nehercami - asi ako u CS Slunce Seno bola stara Kelisova cista neherecka. Divaci sa nic nedozvedia ani o pozadi natacania filmu, veci, ktore boli ako odraz skutocnosti, su inscenovane a herci maju problem zahrat cokolvek ´ co sa rozchadza s ich realnymi zazitkami. Skrze talketo malickosti sa objavi skutocna mentalita ludi - a zas ta akasi slavychtivost miestnych - jedine, preco sa vo filme ukazali - a svet je drsne miesto na zivot - je prachobycajna chut po slave : 72 % (01.12.2018)

S láskou, k neherecum a filmu, Abbas... Při pohledu na odvahu iranských reižseru k překračování hranic filmu /práci s konceptuálním přístupem či dokumentární postupy, mocumentary, atd.../ se muže jít západní Evropa zahrabat. A to možno uvést u všech stežijných tvurcu porevoluční generace iránskych filmaru. O to překvapivější, když znáte cenzurní omezení, které se zdaleka netýkají jen politiky /ale také třeba zobrazovaní interakce muže a ženy na plátně/. "Jenom otoč stránku, Teheri, jestli souhlasíš (se sňatkem)..." (18.11.2016)

Lepší (nebo aspoň stravitelnější) zážitek, než z Chutě třešní či Vítr nás odvane. Lze zde vystopovat aspoň náznak příběhu a film také obsahuje místa, která bych se nerozpakoval označit za krásná (např. když se nápadník omlouvá své vyvolené, že slova, která před kamerou pronáší, nemyslí vážně - je to přeci jen film!). Takže ano, některé scény pěkné, ale jiné zase jak je u Kiarostamího zvykem až úmorně natahované - třeba to natáčení, co se vždy nějak pokazí a musí se pořád a pořád opakovat. Celkově mě film příliš nezasáhl a odešel jsem z něj stejný, jaký jsem na něj přišel. (31.07.2012)

Kiarostami kokerská trilogie (neplést s mordorskou trilogií) patří k vrcholným dílům světové kinematografie a základním dílům postmoderní filmové literatury. Zatímco Luc Godard (nebo další) dokumentují "konec" filmu, Kiarostami (nebo Jacques Rivette a další) se podílí na zrození "nového filmu". Tak jako hudba Johna Cage (a mnoha dalších) je oproštěna od melodie, harmonie a rytmu, jsou filmy postmodernistů oproštěny od dramatického schématu, plynulého děje, pointy, bonmotů atd. A přitom to nejsou filmy dívácky nevděčné, nudné, či jinak odpudivé - viz hodnocení na časfd. Nejlépe je zde hodnocen první film třilogie "Kde je dům mého přítele?", pak závěřečný "Pod olivovníky" a na konci je druhý "Život jde dál". S tím je možno souhlasit, i když to nemá velký význam. Kokerské filmy vznikly v letech 1987 - 1994, v roce 1990 byla tato perské země postižena katastrofálním zemětřesením. (22.12.2014)

Závěrečná část „Kokerské trilogie“ mě zaujala pouze tím, že se ukáže, jestli bratři z prvního dílu přežili ničivou katastrofu či nikoliv, což jsem doufala, že se dozvíme již v díle druhém. Milostný příběh, film ve filmu i náhled do odlišného světa už byly v artovém kině předvedeny atraktivnější formou a údajný jemný humor mě vůbec neoslovil. Pod olivovníky má bezesporu pár výrazných scén a je překrásně natočený, ale jinak je to vcelku spolehlivý šláftruňk. (10.12.2011)