Nikde v Africe

Nikde (dobře) jako v Africe. Další z řady pečlivě vystavěných německých filmů, v nichž je logicky plynoucí příběh obohacen o nejednoznačné charaktery obou manželů (na pozadí přímočarého vidění jejich dcery). "Historie jednoho taláru", který v keňské buši trpělivě čeká na znovuobjevení své důstojnosti, je umocněna drobnými příběhy a historickými událostmi. Exotická krajina (která mi spíš nahání strach; podobně jako Arabům les) je zde vhodným rámcem (výprava na Svatou horu se neuskutečnila), šetří se záběry z výšky (které jsou mi protivné), takže mě organické začlenění krajiny do příběhu - nebo příběhu do ní - bylo spíš příjemné a milé. (30.12.2018)

Naprosto úžasný film odehrávající se na pozadí 2. světové války. Nikde v Africe je silný příběh o odchodu z vlasti a hledání nového domova, sžívání s jinou kulturou a objevování i sebe samotného. To vše nám Němci servírují v příjemném hávu s krásnou kamerou a příjemnou hudbou, vkusně dávkují úsměvné momenty s těmi smutnými a dojemnými, takže ani ty nejemotivnější scény nepůsobí lacině či prvoplánovitě. (11.02.2016)

Já si naopak myslím, že jsem viděl v minulém roce mnohem kvalitnější evropské filmy, jež by si Oscara zasloužily mnohem víc. Během těch 140 minut se stalo takové množství věcí, že kdyby měl film klasickou hodinu a půl, možná by to bylo zajímavé. Ano, odehrává se v pěkném prostředí, herci hrají přesvědčivě (zejména jsem si oblíbil domorodého kuchaře Owuora) a hudba je asi na celém filmu to nejlepší, ale nic to nezmění na tom, že jsem s hrdiny příběh příliš neprožíval, nijak mě nezasahoval a když se hlavní mužský hrdina bál o svou rodinu, nějak mi to bylo šuma fuk. Kromě zmiňované hudby jsem si oblíbil i subzápletku Owuora-Regina, jejichž loučení byla jediná emotivní scéna z celého filmu (a že tak nějak v evropské art produkci očekávám nával emocí). Dvěma slovy řečeno - docela nuda. (28.05.2003)

.........Film o přátelství, lásce, ztracené vlasti, toleranci a usmíření. Strhující děj o záchraně židovské rodiny cestou do Afriky vypráví jejich dcera Regina. Osudy lidí zavátých daleko od domova. Zjištuji, že hodně lidí všeobecně u německých filmů hodnotí opatrně, spíše ubere. Toto se však hodně vymýká ze stereotypní filmové německé tvorby. Caroline Link má svůj osobitý šmrnc a pohled na svět, což mimochodem úspěšně předvedla už i u jejího staršího filmu Za hranicí ticha. Zdařilá kamera Gernot Roll, působivá hudba a nadčasové téma, to vše vytvořilo autentickou atmosféru válečné doby v Evropě i v Africe............. (21.11.2004)

Hned ze začátku mne potěšilo, že Linkové není cizí práce s metaforou. Rozhodně se nejedná o plochou protirasistickou pohádku, kterak židé a černoši na okraji společnosti dokázali žít v míru a pohodě, ačkoli přílišná idyličnost první třetiny filmu může leckoho otrávit. Nikde v Africe však neprezentuje zlo v syrové, hmatatelné podobě, ale spíše formou napjaté atmosféry, kterou ty stovky kilometrů změkčily jenom minimálně. A tak stačí jediný dopis o devatenácti slovech, aby pocit viny, bezmocnosti a osamělosti nabyl hrůzných proporcí. Jediné, co režisérka dostatečně nevychytala je větší množství konců. Kdyby s válkou skončil i příběh filmu, nemusel bych si teď hrát na člověka dobrosrdečného a na posledních třicet minut při vší dobré vůli zapomenout. 90% Zajímavé komentáře: berg.12, Pacco (29.06.2006)