Neposlušní

Děti si hrají, dospělí si hrají, pohřeb, letní výlet na kole, svatba, meloun, klíště, voda, pole, láska? Film zakládá svou působivost převážně na vizuální stránce. Využívá kontrastů (rusovláska na zelené loďce, tyrkysové šaty v kukuřici,... ), ale i barevných souznění (květované šaty, květovaná zeď), plochy zlatavých polí, estetiky téměř opuštěných cest i statických lidských instalací (Srbové na cestě). Člověk si může vzpomenout třeba na Wese Andersona, po obsahové stránce je však snímek nesrovnatelný. Hravý je, humorný už méně. Pracuje s minimem dialogů a příležitostným vypravěčem, aby si autor zdůvodnil, proč je do děje najednou zasaženo. Když se hrdinové vydají na cestu, divák očekává, že se tam stane něco, co tuto situaci vyřeší a to jakýmkoliv způsobem. To se ale nestane. Postavy v průběhu filmu neprojdou žádným vývojem a s koncem filmu se dostáváme vlastně tam, kde jsme byli na začátku, s jediným rozdílem – divák ví o postavách něco málo navíc. Jaké je ale vlastně poselství filmu, když nedospěje k žádné změně? Dětem je 24, ale stále se chovají stejně. Nebo jeden z nich právě dospěl? V každém případě mě na tom něco bavilo. Možná, že zde k upoutání stačí už jenom ten způsob využití filmového jazyka. No co, že se vlastně nic nestalo... ale ta atmosféra! Plus: Soundtrack (13.06.2014)

No já vám nevím... Chvílemi vše vypadalo tak krásně...skotačivé barevné titulky, ještě skotačivější srbské lidovky skoro jako od Káji Gotta, inspirující obrazy, absurdity kontrastů dětství a dospělosti.. A nejkouzelnější malý dítě na světě, co loví ryby a je tisíckrát moudřejší a dospělejší než všichni kolem! Jenže pak..všechno se to zadrhává na čím dál nudnějších a zmatenějších situacích, hlavní hrdinové vám začnou lézt na nervy a film nějak ztrácí poentu. A ten slizký děda, co se ji pokouší vysvětlovat, ani plešatej motorkář, co dělá ohňostroje, nic nezachraňují. A jak se to počáteční kouzlo z filmu vytrácí, začne mít člověk pocit, že jde asi jen o další film, kde hlavní hrdina prostě jen dlouho čeká, než se s ní konečně vyspí a pak odjede.. Jen teda pořád nevím, proč režisérka nezvolila nějakou levnější variantu a nenapsala o tom radši dívčí románek... (14.06.2014)

Smyslový film, který se vyjadřuje hlavně formou přírodní a intimní lyriky. Kompozice snímku je zcela epizodická a dílo jako celek postrádá spád i kompaktnost. Hlavní postavy se v absenci myšlenky pokoušejí o vzdor, není však jasné proč a vůči komu. Celá ta slavná provokace tak ztrácí na smyslu a působí spíše bláznivě v koktejlu bezpředmětných emocí a zoufalé snahy o návrat k dětskosti. Kamera mistrně zachycuje ospalý srbský venkov, na mnoha místech si originálně pohrává se světlem a vymezuje se proti pokulhávající hudební složce například v ikonickém záběru s Lazarem na kole v bouři. 5/10 [KVIFF 2014] (13.06.2014)

U Nepolušných jsem docela dlouho lavírovala mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami – obvykle zarovnávám hodnocení níž, ale po vyslechnutí názorů z okolí mi nadhodnocení připadalo snad i oprávněné, ikdyž jsem po něm nakonec nesáhla. Autorský počin mladé srbské filmařky připomene celou řadu snímků pohrávajících si s obdobím léta jako bezčasí, kde je vše bez následků dovoleno – od Sedmikrásek, přes Jízdu až po Moonrise Kingdom. Filmy navíc spojuje také infantilní chování hrdinů, jež umělým návratem do dětství utíkají před problémy 'dospělého' světa. Hrátky hlavních hrdinů a jejich uzavřený svět posilují dlouhé záběry s kontrastním používáním barev a především zvuk, který je oproti filmovým zvyklostem až nepatřičně zesílen (dech, jezení rajčete) a v případě větrné smršti hrozí, že vám utrhne hlavu. Celý příběh se soustředí spíš na jednotlivé okamžiky a epizody než na jejich propojení a osvětlení všech souvislostí, postupuje líným tempem, dusí vás v očekávání a zklamává podvratným vypravěčem, jež přispěchá na pomoc vždy, když už ho dávno nepotřebujete. Film diváka vmanipulovává do přímého domýšlení událostí a možná právě jejich neuspokojivé vyústění, nevhodné i ve svém načasování asi jako ohňostroj za denního světla, se odrazilo také do celkového hodnocení. (14.06.2014)

Hravý, letní, trochu absurdní, vážný i nezbedný, ale hlavně balkánský. Takový je snímek Miny Djukič. Ústřední dvojice setkavší se po letech zkouší navázat na ztřeštěné taškařice z dětství, ale s dospělostí vstupují do hry i city a hranice mezi rozpustilou bujností a zraněnou láskou je tak tenká... Když náš pár navíc na svých toulkách přibere třetího do party, budou se možná muset začít chovat jako dospělí. Otázkou je, zda to alespoň jeden z nich umí. Režisérce se výborně povedlo vpravit do bezstarostných lyrických motivů vážné tóny a zakončit film realisticky, byť úplný konec měl být kratší. Chválím i herecké výkony, perfektní hudbu a nádhernou Hanu Selimovic. Nakonec u mě však Neposlusni na čtyři hvězdičky těsně nedosáhnou. (12.06.2014)