Duck Soup
Kačacia polievka
Duck Soup
Režie:
Leo McCareyKamera:
Henry SharpHudba:
John LeipoldHrají:
Groucho Marx, Harpo Marx, Chico Marx, Zeppo Marx, Margaret Dumont, Raquel Torres, Louis Calhern, Edmund Breese, Charles Middleton, Edgar Kennedy (více)Obsahy(1)
Bratři Marxové fušují do politiky. Válka je jen otázkou času. Pátý film bratrů Marxových Kachní polévka (1933) patří k vrcholným dílům komediálního žánru. Sourozenecká čtveřice se tentokrát pustila do rozkladu politických kruhů. Groucho Marx představuje Rufuse T. Fireflye, novopečeného diktátora z fiktivního státu Freedonie. Jeho jmenování do funkce si vynutila bohatá vdova paní Teasdaleová (Margaret Dumontová), která na oplátku věnuje do státního rozpočtu dost peněz na to, aby zachránila zemi před krachem. Hned na inaugurační slavnosti urazí Firefly diplomata Trentina (Louis Calhern), velvyslance sousední Sylvanie. Ten zase kuje pikle, aby se Fireflye zbavil a ovládl Freedonii. Mimo jiné najme svůdnou zpěvačku Veru Marcalovou (Raquel Torresová), aby prezidenta oblouznila, a především svérázné kumpány Chicoliniho (Chico Marx) a Pinkyho (Harpo Marx), aby Fireflye špehovali. A jelikož pro diktátora ani pro oba povedené špiony není nic svaté, situace nutně vede k válce…
Film navzdory svým kvalitám ve své době divácky propadl a znamenal odchod bratrů Marxových ze studia Paramout ke konkurenčnímu MGM (kde Marxové vzápětí natočili další komediální skvosty, zejm. Noc v opeře a Kobylkáře). Kachní polévka se dočkala divácké rehabilitace až v šedesátých letech, kdy v ní publikum spatřovalo silný satirický podtext. Film však dodnes oslňuje především čistými, dokonale načasovanými slovními i situačními gagy. Scéna s rozbitým zrcadlem a Grouchovým dvojníkem patří mezi nejlepší filmové komediální výstupy vůbec. Kachní polévka tak právem figuruje v Národním filmovém registru při Knihovně kongresu na seznamu titulů tvořících americké národní filmové dědictví.
(Česká televize)
Recenze (124)
Bavil som sa celkom dobre, to je fakt. Problémom však je, že charakter humoru Marx Bros má omnoho viac do činenia s kabaretnými estrádnymi vystúpeniami entertainerov než s kinematografiou. Väčšina filmu pôsobí dojmom dokumentárneho záznamu takejto komediantskej produkcie (i keď špičkovej), čo je na tridsiate roky naozaj anachronizmus. Zlatý český film - Vlasta Burian v tom istom čase zvládal komediálny muzikál neporovnateľne lepšie. A bez bratov... (Na druhej strane Werich dobre vedel, koho cituje pri svojej zrkadlovej scéne...) ()
Moje první setkání s bratry Marxovými. Kachní polévku jsem si vybrala proto, že by měla být vrcholem jejich tvorby a já tak nějak cítím, že tvorbu těchto pánů nemůžu míjet. Bohužel, jejich humor šel jaksi mimo mě. Komedie bez hlavy a paty by mi až tak nevadila, ono to někdy právě vystihne to, co chcete říct, ale prostě jsem se nijak královsky nebavila. Čekala jsem asi něco jiného. Nezavírám před bratry definitivně dveře, ale do dívání se na další jejich filmy už nemám takovou chuť... ()
Neskutečná směsice jednotlivých gagů, které na sebe skvěle navazují, doplňují se a gradují se. Tohle je neskutečně komplexní vystoupení, které má v sobě humor mluvený, situační, ale k tomu i skvělá hudební čísla a nakonec i výborně napsaný příběh. "Kachní polévka" je krásná ukázka groteskní komedie zvukového věku. ()
V tomto filmu bratří Marxů je nádherně sklouben vizuální humor ještě němých grotesek se slovní ekvilibristikou, kterou umožnil nastupující zvuk. V dnešních komediích bohužel dobrý vizuální humor postrádám. Je buď vulgární, nebo primitivní. A přitom pozorovat veškeré chování Harpa Marxe, nebo sice nepříliš původní, ale stále účinné gagy, jako jsou dvojníci v zrcadle, nebo Grouchovo (ne)ježdění v sajdkáře opravdově pobaví i dnes. Zvláštní je, že Harpova vizualita přivádí k šílenství upovídaného Chica, ale překvapivě dokonale si rozumí s nezadržitelnou slovní kanonádou Groucha (scéna, v níž mu Harpo ukazuje tetování). Poctou němé grotesce je souboj Harpa s prodejcem limonád, kterého si zahrál sám Edgar Kennedy, pokládaný za mistra přechodu z klidu do zuřivosti. ()
KACHNÍ POLÉVKA se oproti mému očekávání nestala nejlepším filmem bratří Marxů – sice je suverénně nejlépe režírovaná (Leo McCarey), ale tím, že ořezala všechny zdánlivé slabiny standarního marxovského filmu [hudební čísla, sóla na harfu a klavír, další tradiční "tiky" jednotlivých bratří, fádní romantické zápletky, mdlé herecké přihrávače, staticky inscenované dialogy, občas až mechanické Grouchovo glosování], stala se příliš krátkou a příliš absurdní – bez výraznějšího kontrapunktu v podobě přízemní normálnosti, která by film obohatila ideově a hlavně dramaticky. ()
Reklama