Été violent
L´Estate violenta
Violent Summer
Violent Summer
Režie:
Valerio ZurliniKamera:
Tino SantoniHudba:
Mario NascimbeneHrají:
Eleonora Rossi Drago, Jean-Louis Trintignant, Jacqueline Sassard, Cathia Caro, Raf Mattioli, Enrico Maria Salerno, Nadia Gray, Lilla Brignone (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Milostný příběh zralé ženy a syna fašistického funkcionáře ve válečném roce 1943 se dočkal mnoha mezinárodních ocenění. Společně s filmem Most byl například oceněn Cenou filmových kritiků za nejlepší snímek. Léto 1943. Válka je v plném proudu. V přímořském městečku Riccione se mládež baví a snaží se tak zapomenout na tíživou blízkost smrti. Při bombardování pláže se Carlo seznámí s Robertou, která je vdovou po válečném hrdinovi a matkou malé dcerky. Přesto, že je mezi nimi poměrně velký věkový rozdíl, oba se do sebe zamilují. Válečný konflikt se postupně přesouvá na území Itálie, Mussolini podává demisi a místní revolucionáři už spěchají, aby si s fašisty, kterým se po léta klaněli, vyrovnali účty. Milenecký pár se vydává na útěk, ale jsou zastaveni krutým náletem na železnici. Carlo Robertě slibuje, že až bude po válce, určitě se k sobě vrátí, ale ona dobře ví, že jejich vztah uprostřed trosek, mrtvých a raněných na rozbombardované trati definitivně končí. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (6)
Takto sa mi to paci, reziser Zurlini ma pravdu, i pocas najtvrdsich bojov WWII sa nasli v Europe oazy pokoja kludu, kam vojna sa nepriblizila a kde ju vnimali ak onieco vzdialene, sice drsne, ale poriadne daleko. Velka laska on + ona na pozadi WWII. ktora sa ich zatial netyka, a ani si vojnu nepripustaju. Mladez sa uprostred roku 1943 bavi vo velkom, vojnu nesleduju, takze prevazuju naprosto obycajne dialogy, tak ako to mam rad. Potom ale v druhej polke sa uz dej preklapa, a njma zaver je dost vojnovo drsny - bombardovanie, prestrelky. Jean Louis Trintignant /Svatecni vyjizdka 1962, Muz a zena 1966/ spolu so skvelou Eleonorou Rossi Drago to pekne tahaju : 77 % ()
ocenenia : MFF Mar del Plata 1960 - Najlepšia herečka (Eleonora Rossi Drago), Cena film.kritikov za najlepší film (spolu s filmom "Die Brücke") ()
Dějištěm valéčného dramatu je perla na Jadranu Riccione. Karlo se zatím úspěšně vyhýbal khaki barvě . Na jedné merendě se zfanfrněl do mladé vdovičky Roberty. Zatímco jedni umírali na bojišti, on umíral s Robertou v posteli. A mohlo tomu býti až dodnes, kdyby do jejich štěstíčka nezasáhl osud a kobercové bombardování nádraží v Bologni. To bombardování rozsápalo i malá dítka. Mnohá dětátka do hrobu vzalo i s jejich matkami, nadělalo mezi lidmi vskutku paseku, bylo zdrcující a nekonečné. Taková zvěrstva lásce nepřejí. Karlo opouští Robertu. Zkrátka a dobře, rozdělili se a zda se někdy znovu spojili, tak to nevím. 85% ()
Předčasně zralému, melancholickému a Freudovi přitakávajícímu hejskovi Jean-Louise Trintignanta (čti "Tryntyňan" :-)) se nelze divit. Postava vdovy Roberty s mírami představitelky Eleonory Rossi Drago, Signora Robinsonini svého druhu, je fakt šukadelická šťabajzna, s níž (nejen) vést rozhovor je jistě zajímavější, než cokoliv se stejně šukadelickými, ale zoufale nezralými pipkami z pláže. Film kromě vkusného pojetí mezigenerační romance v černobílé představuje zajímavě vhled do života nahnědlé italské mládeže v týlu války o Apeninský poloostrov, možná tolik jiného, než jaký žili tou dobou na severu za Alpami. Ciao, amore. ()
Hudba vříská jako o život, až ji herci nacházející se buď v extázi nebo v komatu těžko přeřvávají, emoce stříkají na všechny strany, když se řekne: miluji tě, porazilo by to vola. Čímž nechci říct, že je to špatný film, ale jen, že tento způsob filmového vyprávění je prostě za námi. ()
Reklama