Naše malá sestra

Kdybych daval letos tu palmu ja, tak bych ji dal tomuhle filmu. Je nezny a holcici. Uveritelny a celou dobu zajimavy a pritom obsahuje skoro minimum konfliktu. A ma podobne sintoisticky odstin jako Utis vodu od Kawase, vune a chuti jidel nam pripomenou nase mile, kteri uz tu s nami nejsou. A minulost, dobra nebo spatna ma na jedince sice velky vliv, ale stejne je rozhodujici, co s tim udela on sam. Koreeda dokaze skvele pracovat s detaily a nepatrne menit i perspektivy. Nadherny film na vic nez jedno podivani... (17.10.2015)

Půvabné nahlédnutí do jedné japonské rodiny, ve které žijí tři sestry pod společnou střechou.. Na pohřbu otce se seznamují se svou osiřelou nevlastní sestrou a nejstarší jí nabídne, aby žila s nimi.. Krásný film v poklidném tempu, je to takové vlídné pohlazení, bylo mi potěšením.. Hodnotím za čtyři s pomyšlením na pět.. (10.10.2021)

Asijské filmy jsou často buď o naprosté lidské brutalitě, anebo naopak o úctě a kráse lidskosti. Oba tyhle extrémy jsou podle mě dost jinde v porovnání s běžnou evropskou a americkou produkcí. Naše malá sestra je přesný prototyp druhé varianty. Drama o běžných lidských situacích, o příležitostech jak být lepším člověkem, film o bohatství, jakým může rodina být. 8/10 (15.07.2016)

Rodinné konstelace. Až na redundantný sentiment, objektivní kameru, atd atd... Tak každodenné. Laskavé. A ty holčičí hovory a situace, je radost být u nich! Ozu je motivově vyčistený, Koreedu zajímají celkem konkrétní současné situace, typologie vztahu, dívčí coming of age, moderné dilemata, atmosféry a vzpomínání... (08.07.2016)

Téměř by se dalo říct, že Koreeda jde opět ve vlastních stopách a zcela tradičně a neinvenčně točí o opuštěných dětech. Není to ale tak docela pravda a to hned z několika důvodů. Pokud budeme chvíli předstírat, že Koreeda je solitér a jeho tvůrčí přístup lze brát za žánr sui generis nelze si nevšimnout, že už v námětu výrazně svůj vlastní rukopis pozměňuje. Tou nejvýraznější změnou je nejspíš zaostření na ženy. Ženského pohlaví nejsou jen hlavní čtyři hrdinky, ale též všechny samostatně jednající postavy. Role muže je výrazně oslabena a pokud se nemýlím, tak pro děj nejdůležitější mužská postava udělala jedinou věc. Zemřela. Další obrat je v samotných opuštěných dětech. Mylně si totiž můžeme myslet, že jediným opuštěným dítětem je tu Suzu. Faktem však je, že stejně opuštěnými dětmi jsou i její tři starší sestry, z nichž minimálně jedna již byla donucena zaujmout mateřskou roli. Koreeda tak má tentokrát možnost zkoumat vztahy rovnou čtyř geneticky propojených „dětí“, jejichž charakter byl formován jinak – každá byla vystavena vlivu rodičů trochu odlišným způsobem a po různě dlouhou dobu. A do třetice všeho dobrého se Koreeda rozhodl, že tentokrát nemá smysl ani předstírat nějakou dramatickou dějovou linku, ale bude jen z blízka sledovat – jak se na bývalého dokumentaristu sluší a patří – interakce mezi postavami. Deník z přímořského městečka tak není snímkem klasického ražení. Je obyčejný jak jen život může být. Stačí si všimnout co je tu spouštěčem emocí, často třeba jen chutné jídlo. Nejedná se tak o pohodovou a veselou podívanou v obtížných podmínkách jako třeba předchozí režisérův snímek Kiseki a zároveň ani tak nezkoumá vyrovnávání se s těžkou životní situací jako Sošite čiči ni naru. Jde o snímek natolik osobitý, že jeho přijmutí nemusí být pro každého samozřejmostí. (18.10.2015)